Milujete poznávání nových míst, destinací, kultur, náboženství, gastronomie....? Tak tento článek je opravdu přímo pro Vás. Japonsko je totiž země, která Vás bude překvapovat na každém kroku. Každý z nás máme určitou představu, jak to v Japonsku vypadá, jak se tam žije. Ale jaká je realita?

Proto Vám přinášíme tento článek, který je rozdělen do dvou částí. Ta první pojednává o první cestě do Japonska obyčejného člověka nic neznalého o místu, kultuře, stolování, gastronomii... a  jeho prvních pocitech, vjemech, pohledech na zemi.

Tak druhá se věnuje už konkrétnímu  produktu- plavbě, kde Vám přiblížíme, jak taková plavba okolo Japonska vypadá, co nás na ní zaujalo a co můžete očekávat. Každým dnem na plavbě zde přidáváme další a další příběhy, postřehy, informace. Tak přátelé, příjemné čtení a hezký den.

JAPONSKO OČIMA NAŠINCE

srpen 2024, autor Pavel ČÍŽ

Moje cesta do Japonska byla plánována již před lety. Dostal jsem ji tehdy k 50 tým narozeninám, ale přišel covid a vše bylo v…..však víte kde.

Teď se však do Japonska vydávám pracovně, protože zde připravujeme naše zájezdy s RIVIERA TOUR. Rozhodně takový zájezd není možno připravit pokud si místa tzv „neosaháte“ a především tu musíte mít spřízněnou duši, člověka který Japonsko zná, žije tu, zná mentalitu a zvyky místních lidí a podobně. A takového našli, úžasná paní, o které se ještě dozvíte později.

Moje první reakce na Japonsko byla trochu rozpačitá. Za první cesta. Tak to je fakt pro velmi dobré cestovatele. Letíte opravdu přes celý svět, takže na cestách strávíte více než den, a to se na únavě pořádně podepíše.

Po příletu obdivuji čistotu a přesnost vlaků a pozoruji okolní krajinu. Připadá mi to jako cesta do Pardubic, jen ty vlaky jsou na rozdíl od těch našich jiné. Horší to je už s výstupem, Jako najít východ z hlavního nádraží v Tokiu je tak trochu bojová skautská hra, než pochopíme, že musíme opravdu pozorně číst, protože jinak chodíte pořád dokola jako Moraváci v Japonsku.

Hotel je na mapě kousek, Ted zjištuji, že je to hodinu a půl pěšky a tak volíme na první den taxi. A není to špatná volba. Taxikář usměvavý, pohodový a přesto že jedeme opravdový kus cesty a taxametr skáče po stovkách ve finále platíme nějakých 300 Kč, což je na to co jsme projeli doslova paráda. Jo a platíme kartou.

Platíme kartou, téměř všude, hotovost tak do automatu na nápoje, který karty nebere. Je dobré si na cestu vzít hotovost už z ČR, kurt je cca 0.16 tedy 1000 YEN je 160 Kč. A je teky dobré si na začátek vzít i nějaké tisícovky. Jen pozor , směnárny YEN většinou nemají a je třeba si je objednat předem.

Hotel nás opět mile překvapil. Hezký, čistý a co mě překvapilo bylo připravené pyžamo na posteli. Jenže Japonci mají jinou postavu než já a tak bych musel spát jen v jedné nohavici. Zkrátka jsme troku věší chapíci, což řeším i u postele, která má na šířku jen 180 cm. Je rozhodnuto maminko, dnes v noci se budeme k sobě tulit a tulit.

Zkrátka zážitky opravdu na každém kroku.

ŠIBUJA

Víc než celý den sezení v letadle je náročné a tak jsme se rozhodli, že to musíme rozhodit. Naší první volbou je Šibuja, nejrušnější přechod světa najdete prý v Japonsku. A tak ho jdeme hledat. Google ukazuje 53 minut chůze a to přece dáme, né?

Po cestě sestavíme na večeři. Máme už hlad. Misku rýže s čímkoli tu koupíte na každém roku doslova za pakatel od cca 70 Kč. Dávám si to s kuřecím a oprašuji umění konzumace jídla s hůlkami. Jo,jo, trvá to poměrně dlouho, než chytnete ten pořádný grif, aby jste jídlo mezi dvě hůlky uchopili. A musíte koukat i kolem sebe, jak to dělají místní. Protože za mě, konzumovat rýži hůlkami je vrchol profesionality. Ale ono vás to přinutí, nebojte se, chcete se najíst- musíte se snažit.  

Pan google nás vede temnýma cestičkami až se nám vytrácí Tokio a občas si připadám i jako bych byl v Číně v Hutongu. Ale furt, to nemůžeme najít, přesto že pan Google říká, že už tam jsme. Vzdáváme to  jdeme na kafe. V Japonsku na kafe? Jste normální? Aha, tak to jsem nevěděl, už pátý bar či hospoda, kde když chci kafe expresso , hledí na mě jako na někoho, kdo sem přijel z Moravy. A tak jak hledáme , kdo nám udělal kafe najednou jsme na obrovské ulici, všude mraky lidí, takhle by muselo vypadat stěhování národů, kdyby se všechna ta staletí scvrkla do krátkého šotu. Tak to je ta slavná křižovatka ulic, křižovatka světa, ale jinak na tom přechodu není nic: asfalt a bílé čáry. Ale těch chodců... Je to největší přechod světa. Každé dvě minuty se tady prý dá ve špičce do pochodu dva a půl tisíce lidí. Možná prý ještě o tisíc víc. Ani ne deset minut a před očima mi celý Vsetín.

Ten přechod je v centru Tokia u stanice Šibuja. Kříží se tady čtyři ulice. Jako mosty je tady pět zeber. Lidská vlna za vlnou tady čeká, až se dá do pohybu. Kamery připraveny, foťáky taky, mobily naraženy na tyče pro selfie. Vždyť říkám, že to je největší atrakce Tokia. A když už jste tady, tak je třeba utratit i nějakou korunu. Luxusní ne obchody, ale obchodní domy jsou tu na každém kroku. My však utrácíme YEN za kafíčko, které jsme na konec našli, bylo strašně kyselé , tak jsme si spravili chuť mojitem, které bylo naopak skvělé.

Fotečka sem, fotečka tam a při placení účtu mě překvapuje položka poplatek za stůl. Ano přesně tak, zde platíte poplatek za stůl, pro nás cca 400 YEN za osobu. Mají to tu tak nastaveno. A naopak, některé bary nebo podniky vás už z dálky lákají cedulí- u nás poplatky za stůl nemáme. Tak člověk i dnes nevychází z údivu a my po cestě na hotel ještě koupíme nějakou vodu a jdeme spát.

Tak dobrou noc a zítra. 

 

ASAKUSA

Jsme v Japonsku. No jasně, že chceme vidět gejši, no jasně , že chceme vidět sumo, no jasně že chceme vidět rikši. Ale to ve velkém moderním městě neuvidíte. A tak musíme sednout na metro a tradá do Asakusa. Tam to prý najdete. Ono se řekne sednout na metro…

Víme kam a zastávka metra je 300 m od hotelu, takže paráda. První problém je, jak nakoupit lístky. Uspěšnou maturitní zkouškou je přepnutí prodávajícího automatu do angličtiny. To už máte na půl vyhráno-na půl. Pak víte, kam chcete jet. Každá stanice má nějaké číslo.  Při delším  studiu zjistíce, že čísla jsou často stejná a tak vyvodíte, že to bude asi cena. Ano B je správně. Tady si lístek na metro kupujete podle toho kam jedete. To že už máte lístek do Asakusy opět není výhra. Protože když přijdete na nástupiště opět nevíte na které- je složité si vybrat, je jich tam tolik. Takže líná huba hotové neštěstí. A tak se ptáme. Místní jsou ochotní, musíte na 1 ,pak dvě stanice na Ginzu a pak přestup. Aha super. Sejdete na nástupiště a kam teď- vlak vlevo nebo vpravo. No připadám si ja ichtyl na vyletě. Jenže všude na nápisech ten jejich „rozsypaný čaj“ a pro lepší orientaci mi dali mapu metra. Ani jedno slůvko v angličtině. Jo překladač. Jenže ten v metru nemaká. A tak se zase ptáme a zas nám ochotně poradí. Pak už je to super a vystupujeme v Asakuse. Jo a hlavní věc, Nikdy, nikdy nevyhazuj lístek na metro. Tady ho totiž dáváš i když jdeš ven z metra!!! Jinak tě to nepustí.

Stará historická část je kousek od stanice metra, nás však doslova pohltí místní tržnice, kde koupíte úplně všechno od kimona až snad po živou gejšu. A vše je neuvěřitelně levné. Procházíme, potkáváme gejši na každém kroku a většina z nich jsou turistky.

V Japonsku jsou gejši velmi oblíbené, představují vrchol elegance a staré tradice. Zvláště turistky se nechávají za pár jenů navléknout do nádherných vyšívaných kimon a nadšeně pózují před objektivy fotoaparátů a i muži se najdou, byť o fenoménu mužských gejš ví málokdo. Skutečné oblečení gejši však bylo více než kimono a pohyb v něm rozhodně nebyla žádná legrace. Kimono si koupíte za pár tisícovek YEN.

Běžné kimono je univerzální velikost, protože jiné se ani nešijí a je vyrobeno z dílu zvaného tan, což je 12 metrů dlouhý a 37 centimetrů široký pruh látky. Pro velmi tuhé zimy jsou kimona vyráběna i ze tří tan a jejich hmotnost se blíží i 20 kg. Nosit takové množství látky s patřičnou noblesou není nic jednoduchého. Když si navíc uvědomíte, že celou váhu drží jen 12 stužek připevněných v oblasti pasu...

Myslíte si, že pod tradičním úborem gejší najdete sexy krajkové prádélko? No nebudu lhát a pohledem zjištuji co ale zklamu Vás neb moderní spodní prádlo neesteticky narušuje splývavé obrysy kimona, používá se proto jen výjimečně.

Prsa si gejši omotávají pruhem bělené bavlněné látky neboli saraši  a přes ni nosí jakousi zavinovací halenku  hadadžuban. To by Iva Kubelková zírala, co se tu nosí…

 Následuje spodní kimono nagadžuban a teprve na ně se obléká svrchní oděv. Nosí-li kalhotky, pak jsou to neforemné babičkovské bombarďáky a to kvůli jejich pohodlnosti.

Chci si vyfotit , natočit tu pravou gejšu, ale je to problém. Bud mají před sebou mobil a valí selfíčko za selfíčkem , anebo ty pravé gejši se vám jen tak do záběru nepostaví .

A tak raději míříme chrámu, ano do čtvrti jednoznačně dominuje buddhistický chrám Sensó-dži, který ročně navštíví až 30 milionů návštěvníků a je tak nejnavštěvovanějším buddhistickým chrámem v Tokiu[1]. Tento chrám byl založen roku 628 poté, co tu dva rybáři našli v řece Sumidě sošku buddhistické bohyně Kannon. Dnes je chrám Sensó-dži velkou turistickou atrakcí a skládá se z velkého komplexu chrámových budov. Nejslavnější je ale hlavní chrám, pětipatrová pagoda a brány Hóźómon a Kaminarimon. Na bráně Hózómon jsou ze severní strany připevněny obrovské waradži - slaměné sandály, které mají představovat Buddhovy sandály. Jsou dlouhé 4,5 m a váží 400 kg. V bráně Kaminarimon je pro změnu zavěšen obrovský lampion. Umýváme si ruce, abychom vše špinavé dali pryč před vstupem do chrámu a necháme se načichnout  dýmem vonných tyčinek. Chrám je opravdu velkolepý a obrovský. Po prohlídce obdivujeme umění japonských zahrad, jejich umění pro prostor, pohodu a pochopitelně musíme udělat fotku i barevnými kapříky ve vodních tůňkách.

Je horko jak prase, doslova nedýchatelno,vlhko…Hledáme útočiště v klimatizované restauraci a to je dobrá volba. A dobrá volba je i výběr jídla, domácí polévka s kuličkami. Ale o tom zas někdy příště,

 

SUMO NESUMO A SKYTREE

Sumo musím vidět, protože s mojí postavou bych se mohl přihlásit do výběrového řízení na zápasníky sumo. Je to tak. Jen nechápu jednu věc. Místní Japonky váží tak 30 kg i s kimonem a Japonci asi 35… Ne vážně, jsou chuďuncí a drobní. Tak kde berou ty  zápasníky, kde je „vykrmují“ to musím zjistit. A tak vyrážíme na sumo.

Pešky cca 32km a cestou ja hloupý načítáme, že Sumo je sport, starý více než 1000 let, mající svoje počátky v japonském šintoismu a Japonským národním sportem se stalo sumó během období Edo tedy 1600–1868. Jedná se o sport plný tradic, precizních pravidel a symbolů, ale především pevně daných obřadů. Aha, tak když obrana , tak to už opravdu musí být chlapáci… Od roku 1958 se pořádá každý rok šest velkých turnajů. Ty se konají každý druhý měsíc ve čtyřech japonských městech. Délka turnajů činí od roku 1949 patnáct dní.

Jenže my máme smůlu, zavřeli nám doslova před nosem. Mě trefí, takový kus šlapu. Jsem já ale takový blb. Takový kus šlapu a nic. Tak snad zítra. Toto mě ale fakt mrzí.

A tak vyrážíme dál, asi 2 kiláčky vedle je Tokyo Skytree  což je telekomunikační věž v Tokiu. Postavili ji v roce  2012 je vysoká 634 metrů a stala se tak nejvyšší věží svého druhu a třetí nejvyšší stavbou na světě po mrakodrapu Merdeka 118. Je též nejvyšší stavbou v Japonsku.

Tokio potřebovalo novou telekomunikační věž zejména kvůli nedostatečné výšce současné Tokijské věže (333 m), kterou obklopují výškové budovy, takže nešíří signál v dostatečném rozsahu a kvalitě. Věž byla navržena kanceláří Nikken Sekkei. Věž slouží primárně jako televizní vysílač pro velkou část východního Japonska

Kupujeme lístky jedeme mega výtahem rychlostí 600 metrů za minutu an první vyhlídkovou plošinu ve výšce 350 m a výhled je zde neskutečný. Tady vidíte jak je Tokio velké a krásné. Dnes to už balíme, jdeme na metro a pomalu na hotel . Máme toho plné kecky. V metru už se celkem orientujeme a tak cesta zpět je rychlejší. Ještě někam na véču a tak si dnes dopráváme , a za 1000 YEN si dáváme grilované špízy, fakt perfektní a míříme na hotel. Je to k neuvěření, ale ve 21.00 spím jako dudek.

pst, nerušit prosím

 

 FUJI-FUDŽI, JAPONSKO

Fudži (japonsky 富士山, Fudži-san) je nejvyšší hora Japonska. Rozkládá se v regionu Čúbu na hranici mezi prefekturami Šizuoka a Jamanaši na západ od Tokia, z kterého je za jasného počasí viditelná. Hora stojí osamoceně uprostřed nížin při tichomořském pobřeží ostrova Honšú. Tak to jsem si přečetl na wikipedii a my jsme se rozhodli, že tuto posvátnou horu musíme vidět. Taky již bylo na čase vypadnout ze stínu velkoměsta a poznat něco jiného.

Hledáme rozumy co a jak. Výlety se nabízejí kolem 9 až12.000 Kč na  osobu, ale nás vždy spíš bere takové to vlastní poznávání. Jako první volba byla jet vlakem. Ale jak? Tokyo není Praha a kdo byl jednou na Shinjuku, tak ví, že pro našince je to zážitek na celý život vůbec najít cestu ven z nádraží. Ale jdeme do toho. Tentokrát nám loď neujede a jak říká Hanka, když přijedeme i za dva dny, nic se nestane.

Metro už zvládáme, naučili jsme se nečíst stanice, ale používat čísla a to je pak už jednoduché. Takže teď už víme, že třeba jedeme zelenou ze 4 na 6  a pak přestup na G a pokračovat na 19. No a jste v Asakuse. Ale to hlavní, to hlavní je, že nám vždy poradili místní, ochotně a s úsměvem. Tak teď to prubnem vlakem. 

Hledáme vhodné vlakové spojení a především i jaké společnost na Fuji jezdí. Poradí nám i na recepci hotelu velmi ochotně lámanou angličtinou. Jako moc se mi nechce, jsem unavený, ale dobrodružství začíná. Lístky kupujeme překvapivě jednoduše, opět nám ale poradí místní a vysvětlí i kde přestoupit a koupit další lístky na vlak. První vlak se suprový, máme místenky a já obdivuji, jak jim to tady fakt funguje, jak to mají perfektně nastavené, jak to řád a pořádek. Přestože jste cizinec, na lístku máte čas odjezdu, příjezdu, vlak, číslo vlaku, vagon, místo ve vagoně. Přijdete na nástupiště, jdete po nástupišti, na zemi je označeno, kde vagon č 8 zastaví a vy tam počkáte. Pak přijede vlak a vagon č 8 zastaví přesně naproti vás. Nikdo se nikam netlačí, necpe, protože vlastně není proč. Každý má své místo. Jak je to strašně jednoduché, tak proč to nejde i u nás? Ještě důležitá poznámka. Když někam jedete a na peronu svítí nápis Tokyo –čas odjezdu 19.20 a vy máte na lístku napsáno čas odjezdu 19:28, tak ne že do toho vlaku co už tam stojí vlezete. To je totiž úplně jiný vlak, většinou cajdák, co stojí za každým rohem. Ten Váš přijede fakt v 19.28.  Proto i moje zmatky, protože u nás jsme zvyklí, když ten vklad vůbec přijede. Nasedáme do suprového vlaku, zdraví nás úklonou průvodčí a jedeme, nejedeme, my švistíme.

 Od stanice Otsuki  přesedáme a pak vlak pokračuje po kolejích soukromé společnosti FUJIKUY, a cestu je třeba doplatit. Doplatek na trasu můžete zaplatit na nádraží a činí 1100 yen na konečnou (1600 Kč). Vláček se nám líbí, je to taková noistagie z výchovu našich dětí. Znáte přece ty krásné kreslené pohádky o mašince Tomáškovi. Tak tedy je celá trasa v tomto duchu.

Ale bacha! Až během cesty k Chureito Pagodě jsme zjistili, že ve stanici Otsuki se část vlaku Fuji Excursion odpojuje a pouze vagony č. 1–3 pokračují na konečnou Kawaguchiko. Naštěstí jsme v nich seděli.

 

V Japonsku je ale všechno jinak. A u Fudži je tomu taky tak. Jeho symbol, který najdete nejen na upomínkových předmětech, je totiž dílem přírody. Seznamte se s posvátnou horou Fudži. Fuji-san, jak Japonci horu s uctivostí sobě vlastní nazývají, má snad naprosto dokonale symetrický tvar. Chvilku ji opravdu hledáme, kdeže ve spleti domů vůbec je. Kužel šedofialové barvy se zasněženým vrcholem působí monumentálně, a přesto elegantně- na fotkách. My však nic takového nevidíme. A tak si dáme radeji jidlo v perfektní místní restauraci. Jejich systém obsluhy na tabletu je skvělý a jídlo delikátní. Hotovo, jde se hledat Fudžina. Jé, po cestě ještě kafe, a paní má pravé expesso. Wau to je paráda. Nikdy by mě nenapadlo, jakou budu mít radost, když najdu kavárnu s obyčejným presem.

Scházíme k jezeru a už ji vidíme. Nebudeme vůbec přehánět, když řekneme, že se jedná o nejkrásnější sopku na světě. Ano, hora Fudži je totiž vulkánem, který sice už dlouho nesoptil, ale není vůbec vyloučeno, že se znovu probudí k životu.

Kupujeme si lanovku at máme lepší výhled a při příjezdu zíráme. Japonci věří, že v sobě Fudži ukrývá skrytou sílu a uctívají ji už od prehistorických dob. První doložené záznamy o její posvátnosti pocházejí již ze starých textů z 8. století. Šintoisté s horou spojují mnohá božstva a legendy, uctívají tu především božstvo Konohanasakujahime – krásnou dívku, která odrazuje vulkán od erupcí a na jejíž povel na jaře rozkvétají sakury.

Dokonce jsme se dočetl, že Sopka symbolizuje pro Japonce skrytou sílu. Hora bývala poutním místem a do roku 1872 ji směli navštívit jen muži. Pro očištění a vnitřní klid je prý povinností každého Japonce/Japonky alespoň 1 za život vylézt na vrchol hory Fudži.

Nejsme Japonci, tak nikam nelezeme, dáme si něco jako zmrzku. Oni totiž z Matchy což je japonský mletý čaj zpravidla vytvořený ze speciálního zeleného čaje, dělají i zmrzlinu. Na první pohled to vypadá jak točené žabince. Japonsko je fakt jiné.

Zpět jedeme posledním vlakem, na hotel velmi pozdě a padáme opět únavou do postele. To byl den. Ojasumi

   

LIDÉ - JAPONSKO

 

Abych pravdu řekl, mám v hlavě totální chaos. Na jedné straně wau, paráda, ale ta paráda je něčím vykoupena. Tak od začátku.To co nás hned od samého začátku zaujalo, bylo oblečení. Přijeli jsme během týdne a opravdu jsme obdivovali, jak jsou  místní lidé krásně a jednoduše oblečeni.

 

JAPONKY-PANENKY

  Neviděli jsme ani jednu Japonku s výstřihem či krátkou sukní, zato byly velmi decentní a opravdu krásné. A protože jsme malinké a tak boty většinou na velmi vysoké podrážce, klidně i 10 cm. Všiml jsi si, že nemají prsa? Ptala se mě Hanka. Nevšiml, opravdu nevšiml, protože co si budeme nelhávat, u nás jsou ty prsa dost často jako výkladní skříň, tady, protože fakt mají výstřihy zahalené, tak po tom ani nepátráte. To co mě zaujalo byla pleť. Neskutečně napnutá, bez jediné vrásky. Všiml jsem si v metru Japonky s jakou péčí a láskou se o pleť stará. Natírala ji kréme kousek po kousíčku asi 30 minut – neskutečné. Japonky opravdu vypadají jako panenky. 

 

Japonci, pochopitelně podle profese, ale většinou modré sako, bílá a modrá košile a čisté, fakt čisté boty. Zkrátka obrovský rozdíl. To co mě překvapilo byl výraz ve tváři, ale o tom až později. A v očích radost a stres zároveň. Aspoň mi to tak připadalo. Ale velmi milí, čistí, navonění a zejména mladí fakt pěkní kluci.

 

Smrkání je zločin

Zvláště na podzim a na jaře spousta Japonců nevychází z domu bez ústní roušky, která je chrání před virovou nákazou či před různými sezonními alergeny. Za velmi nezdvořilé se považuje také smrkání na veřejnosti, zvlášť když s někým mluvíte. Vyndat v takové chvíli kapesník a vysmrkat se je považováno téměř za zločin. Pokud smrkat musíte, jděte na záchod.

 

Japonské toalety- kapitola sama o sobě

Tak to je první věc, co budu shánět, až se vrátím domů. Tady jsme opravdu 200 ze Japoncema. Japonské toalety jsou ostatně velmi moderní, často fungují na fotobuňku a jejich součástí je také jakési hlučné "hrkací" zařízení, které decentně přehluší ostatní "neslušné" zvuky.

Záchody speciálně upravené tak, abyste doma nemuseli mít toaletní papír - tedy s oplachem a sušením - jsou k dostání už pár let i u nás, a já se opravdu rozhodl, že si ji pořídm. A teď si představte, že v Japonsku vám i veřejný záchodek třeba poděkuje. Zde se totiž moderní pokrok a technika nevyhnula ani toaletám.

Na záchodcích v pražském metru si určitě často rozmyslíte, jestli vůbec potřebu vykonat, natož si sednout a nechat se třeba namasírovat - ani nemluvě o tom, že u nás by tu masáž musela dělat „hajzlbába“. V Japonsku najdete technicky vyspělé toalety právě i v metru, nebo v kavárnách o hotelech ani nemluvě. Vedle prkýnka je většinou napevno přidělaný ovladač s celou řadou čudlíků, které vypadají dost děsivě. Ale když dostanete tu odvahu to zmáčnout, zažijete….  A všude čisto, neskutečně čisto, voňavo….

Chytrý záchod vás totiž opláchne sám - a to jak dámy po malé potřebě, tak i obě pohlaví po té velké i moc velké… A nebojte, nepůjdete ze wc mokří - záchod má i maličký fén, který vás osuší. Ale to není zdaleka všechno - tryska s vodou může mít i masážní funkci- to prý pomáhá při hemoroidech. Záchod Vám i třeba pustí hudbu, nebo zvuky - tekoucí vodu nebo falešné spláchnutí, aby zvuky z toalety nebyly slyšet ven.

Nesmíme ale zapomenout ani na vyhřívání sedátka, rozstřikování vůně po použití a automatické otvírání a zavírání víka. Jako přátelé, to se nadá vyjádřit jinak, Ale tady je opravdu radost srá….

  

Žádné spropitné

Japonci nikdy nedávají spropitné, ani v restauraci, ani při jízdě taxíkem. Je zde normální, že číšník či obsluha se snaží hostům zajistit co nejlepší servis za danou cenu, takže není třeba dávat nic navíc. Naopak, pokud spropitné necháte, můžete tím Japonce vyvést z míry a zahanbit. Co mě naopak zaujalo, tak k hierarchii se váže také zvláštní zvyk při sezení skupin v restauracích: mladší a méně významní sedí nejblíže ke vchodu, zatímco nejváženější a nejdůležitější členové společnosti nejdále. Tento zvyk pochází ze starých dob: kdyby byla restaurace přepadena, lidé sedící dále od vchodu mají čas připravit se na obranu. No to nevymyslíš.

 

Angličtina  a bydlení

 Můj předpoklad, že všichni v rozvinutém Japonsku budou mluvit anglicky, byl více než mylný.  Zejména v obchodech máte problém nakoupit. Většinou Vám fakt neporadí, protože vám nerozumí Jste v obchodě obklopeni neznámými potravinami, bez jakéhokoliv popisku v angličtině nebo mě srozumitelném jazyce, a navíc mi nikdo nebyl schopen říct, k čemu se dané potraviny vůbec používají. Cítíte se docela ztraceně a to zejména pokud máte nějakou alergii a musíte si dávat na potraviny pozor. Takže pokud jste v Japonsku, musíte umět Japonsky. Tečka

Japonci své emoce krotí, například problematika rozvodů v Japonsku, která je také velmi ožehavá.

Určitě existují rozdíly, Japonci velmi ctí hierarchii a to se projevuje jak v politickém a pracovním, tak osobním životě. U nás přeci jen máme tendenci si postěžovat, ať už do očí nebo za zády. Ne například, když už Japonské noviny píšou o České republice, tak většinou proto, že nedokážou pochopit, jak se mohou takto čeští státníci vyjadřovat. Pro Japonce, kde státníci a státní úředníci mají vysoký kredit a autoritu je to něco nepředstavitelného. A tak jsem přemýšlel, proč tomu tak je. A docvaklo mi to velmi brzy. Ono je to už v základech chování a vzájemné úcty mezi sebou. Dva příklady za všechny co jsem zažil.

Průvodčí  v čisté košili, uniformě a čepici přijde do vlaku, ukloní se. To je základ, základ Japonského pozdravu.  Uklona v pase. Pak trpělivě vysvětluje cizincům, že u nich je to jinak a že sedadla označena červeným světýlkem jsou volná a ta co jsou označena zeleným, jsou obsazena. S úsměvem, pokorou a ještě najde klientům jiné místo a dokonce pomohl i se zavazadly. Poděkuje a jde dál. Když odchází z vagonu a teď pozor. Kde všem se otočí čelem, pokloní se a odejde. Ta úcta, ta pokora. Takového průvodčího rád poslechnu na slovo. A teď se mi v hlavně honí dost často upocení průvodčí u nás - přistoupili…..

Druhý příběh

Jdeme na večeři. Cesta k restauraci je částečně uzavřena, opravují kanál. Už to, že ho opravují v noci, aby ráno mohla fungovat doprava, je něco výjimečného. U nás by tam v pondělí dali semafory a dělat by se začalo za 14 dnů, co si budeme povídat. Když přicházíme k uzávěře, jsou tam dva pánové v uniformách a ukloní se nám a požádají, abychom přešli na druhou stranu vozovky, že je to oprava a poděkují nám. Tupě zírám bez slova a jdu na vedlejší stranu vozovky a pak jsme moc zastyděl. Šel okolo nás vysoce postavený manager, už podle saka, bot a kufříku. Oba regulovčíci se mu uklonili a on se uklonil jim a poděkoval. On poděkoval , já ne. Já se tak moc styděl.

Co mi z toho všeho plyne?

Úplně mě fascinuje ta pokora, ta úcta jeden k druhému, laskavost, pomoc v nesnázích. To je něco neskutečného. Ano ono za tím bude i něco víc, to ale teď neznám a proto se velmi moc těším na vyprávění naší milé průvodkyně Marie Kroupové, která nás bude už za krátký čas provádět na naší plavbě okolo Japonska a těšíme se na nové poznatky a příběhy, které okoření náš život.   

GEJŠI

Moc díky za váš neskutečný zájem o tyto příspěvky. Je vidět, že Japonsko vás opravdu dostalo a je to vidět i na vašich objednávkách na plavbu v roce 2025. Velmi moc nás to těší a je vidět, že naše práce má smysl.

Vrátíme se dnes k tomu, co vás hodně zajímá a pro našince zajímavé téma, které toršku rozebereme a pochopitelně podrobně až s naší průvodkyní Marií kroupovou během našeho zájezdu. Dnes se budeme bavit o Gejšách.

Slovo gejša označuje profesionální společnici. Skládá se z výrazů “gej” - umění a “sha” - společnost či doprovod. Také v současnosti je možné stát se gejšou, zájemkyně však musí být rodilou Japonkou. Na rozdíl od minulosti je nyní vykonávání této profese zcela dobrovolné.

Jedná se o profesionální společnice - umělkyně. Nejsou v žádném případě prostitutky. Mají za sebou dlouhodobou a pečlivou přípravu, která zahrnuje tradiční tance, hru na hudební nástroje a další dovednosti. Musí být schopné konverzovat s hosty na vysoké úrovni, včetně té filosofické. Takže opravdu nemůže být „blbá“ a už vůbec ne „blondýna“

Jak se stát gejšou?

I v současnosti je možné stát se gejšou, ale opravdu musíte být rodilá Japonka. Začít můžete zcela dobrovolně, proces je rychlejší, ale spousta dalších věcí se opravdu po staletí nezměnila. Asi to nejnáročnější  je skutečnost, že se musíte se vzdát jakéhokoliv kontaktu s rodinou a kamarády. V tom případě já bych nemohl být gejša ani  náhodou.

 Jakou úlohy mají gejši?

Společnost gejš si v minulosti i současnosti mohli dovolit jen ti nejbohatší. Jejich přítomnost je vnímána jako symbol vysokého společenského statutu – zkrátka a jasně na gejšu musíte mít a tomu odpovídá i společenský status. Díky tomu jsou gejši zvány na významná obchodní či politická jednání, kterým mají dodat lesk a vážnost. Uzavírání obchodů, obchodních vztahů dodává přítomnost gejš na serioznosti a důležitosti

Proces, kterým prochází gejša, aby se stala gejšou

Gejša začíná doslova od píky, tedy jako Shikomi (sluha), poté po zapracování se s ní stáváá Minari, kdy musí i nadále sloužit a uklízet, může však pozorovat a učit se od Maiko, která už je o stupeň výše. Maiko již má trochu více volnosti, může dokonce  opouštět dům v doprovodu Geiko (Gejša) nebo chodit na lekce tance, zpěvu atd. Pokud učednice úspěšně projde všemi formami vývoje a vypadá slibně ( to jsem nikde nenačetl, jak se to poznává) , stává se z ní Geiko (Gejša).

Současnost a cena

V současnosti můžete spatřit gejšu v tokijské Asakuse, nejvíce však v uličkách Gionu v Kjótu. V Asakuse jsme jich viděli mraky, nic méně je třeba říci, že převážná část těchto holek neměli s gejšami vůbec nic společného. V místních obchůdcích vám totiž projmou oblečení na gejšu za pár korun a opravdu za pár korun si oblečení na gejšu i koupíte.

Proto troufám si říci, že 90% gejš kolem nás byly jen turistky s nataženou rukou fotící se svoje selfíčko. Viděl jsme i absurdity, oblečenou gejšu jako černošku či s blonďatou hlavou. Jak říká manžela Hanka, toto je už hanobení národního kroje. Jako by v sukni moravského kroje stála Brazilka. Taky bude vypadat jak „blbka“ . No né?

 Počet profesionálních dam výrazně klesá, zhruba před sto lety bylo v Japonsku až 80.000 gejš, zatímco dnes je aktivní zhruba tisícovka. Díky tomuto dramatickému poklesu naopak cena za tuto službu výrazně vzrostla a stala se takřka nedostupnou. Účet přichází poštou a může se pohybovat až v řádech stovek tisíc korun, v závislosti na počtu mužů, kterým dělá dotyčná profesionálka společnost.

 

Čtete dobře. Stovek tisíc korun !  Když jsem včera sel na večeři, několik gejš stálo na ulici a před sebou měli cedulku 1500 nebo 3000. Je pravda, že ta s cedulkou 3000 byla nejkrásnější. Marně jsme přemýšleli, jakou „službu“ nabízeli. Přece jenom co za pětikilo můžeš čekat.  Musím to zjistit. Má s tím někdo zkušenosti? Hanka říkala, že je to asi umývání nohou, tak fakt nevím.

 

 JAPONSKO A JÍDLO

 

Tak než se začneme bavit o jídle, tak se nejdříve musíme naučít jíst hůlkami. Za první asi nikde v restauraci nenajdete nůž. A ve spoustě restaurací příbory fakt nenajdete. Takže jdeme na hůlky.

Hůlky uchopte ve třetině jejich délky, ne příliš blízko u konce, aby mohly fungovat jako páka. Spodní hůlku držte v ohbí mezi palcem a ukazováčkem a zároveň ji lehce opírejte o prsteníček. Horní hůlku držte mezi palcem, ukazováčkem a prostředníčkem. No to jsem vám toho řekl. Stejně vám to nepůjde, Takže píle a praxe a píle a praxe, jinak shodíš 5 kg za týden jako já.

 

V případě, že dostanete jednorázové hůlky, není zdvořilé jimi o sebe třít, abyste se zbavili možných třísek. Také by se neměla hůlkami rozmíchávat polévka - může to působit, jako byste si hůlky omývali. V žádném případě hůlky nezapichujte do rýže! To je spojeno s pohřebními rituály. Ty brdo, jaký průser muže člověk způsobit.

Žádná tradiční japonská restaurace Vám nenabídne příbor, proto je dobré naučit se jíst hůlkami (případně si noste svůj příbor). Co se týče používání hůlek, nezapichujte je do rýže ani jimi nenapichujte suši – obojí je považováno za vrchol neslušného chování. Jídlo si mezi sebou rozhodně nepředávejte z hůlek do hůlek, evokuje to totiž jeden z buddhistických pohřebních rituálů.

 

V Japonsku je velké množství restaurací a prý jen v samotném Tokiu je jich na 80 tisíc!.Mazec.

 Co však má valná většina restauračních zařízení společné, je použití obrázkových jídelních lístků, vystavování realistických replik pokrmů před vchodem a používání automatů a tabletů k vytvoření objednávky. Jak to dělají nevím, ale jejich jídla jsou ve výloze vystavená a na šikmo. Představte si nás ve výloze jídlo na talíři , třeba svíčkovou pod uhlem 45 stupňů. Ale aspoň víte, co přesně dostanete na talíř. 

Gjóza jsou restaurace zaměřené na různé druhy plněných knedlíčků, ať vařených či smažených. A ty my milovali, Knedlíčky jsou super, prý všude jsou domácí a pokaždé chutnají jinak. V restauracích jakiniku si budete grilovat různé druhy masa nakrájené na plátky přímo na svém stole.Tak to je taky mazec, Nad stolem je dokonce komín, odkud jsou výpary a jídlo se připravuje přímo na vašem stole.

 

Podobně řešené jsou i restaurace šabu šabu, kde si vybrané ingredience namáčíte v kotlíku s vodou na plynovém ohřívači. To najdete snad v každé ulici s jídlem. Cenově dostupné a chutné jídlo naleznete například v řetězci izakaja restaurací Watami. Objednávky zde vyřizujete prostřednictvím tabletu s obrázkovým menu, takže návštěvu restaurací Watami doporučujeme i turistům, kteří neovládají japonštinu. Je to pohodlné, praktické a vidíte co vás na talíři čeká. Při vstupu do restaurace Vás přivítá zvolání „irašaimase“, což je tradiční japonský pozdrav používaný obsluhou v obchodech, restauracích apod. A já chtěl jít ven, že mají obsazeno. Ještě že mě vrátili zpět. A u nás výbuch smíchu. Následuje otázka „nan mei sama desu ka?“, kterou se Vás obsluha ptá na počet hostů. Jako odpověď bude ve většině případů stačit ukázat počet na prstech ruky nebo anglická číslovka.

Taky jsme nevěděli co po nás chtějí, ale jakž takž pochopili.

 

Obsluha Vás následně dovede ke stolu, usadí a přinese menu.

A to je „průser“ Takže moc a moc děkujeme za možnost aplikace DEEPL, protože jinak bych v Japonsku umřel hladem.  Suši můžete jíst i rukama – v Japonsku je to znak gurmánství. Účet v restauraci se většinou platí při odchodu u pokladny, a pokud je vás více, většinou se účet platí dohromady a nerozpočítává. A pozor ! V Japonsku se nedává spropitné, Japonci Vám vrátí drobné do posledního jenu.

 

Vyzkoušeli jsme například:

jaki imo - sladké brambory připravované na ohni- tak to chutnalo Hance

nikuman - knedlíky plněné vepřovým masem- opět chutnalo Hance

jakitori - grilované marinované kuřecí kousky na špejli- to chutnalo Hance

okonomijaki - japonské slané palačinky plněné vším možným – jakž takž

Suši zná jistě každý - syrové kousky ryb či jiné ingredience v kombinaci s rýží a ochucené octem.

Rolka rýže a masa obalená mořskou řasou je maki, rýže s kouskem ryby navrchu se nazývá nigiri- chuťově fakt skvělé- Hance to moc nechutná

 Tempura - původně portugalská variace smažení v trojobalu. V jemném těstíčku se nejčastěji obalují krevety a další mořské plody, smažení však neunikne ani zelenina. U tempury se nemusíte obávat nasáklosti olejem, jídlo je křupavé a lehce stravitelné. Dost dobré.

Jakitori - kuřecí maso s kůží grilované na jehle a ochucené nasládlou omáčkou, často s kořením šidžimi a paprikou sanšó. Vynikající rychlý pokrm bývá k dostání i ve stáncích na ulici, kde chutná nejlépe! Perfektní fakt pro oba

Japonské čaje – mačča práškový čaj trpké chutě  a dokonce i zmrzlinu z něj – no to bych doma nedal ani zadarmo

Rámen – vydatná nudlová polévka doplněná masem, zeleninou, řasami či vejcem natvrdo. Každé město v Japonsku je proslulé svým vlastním rámenem a recept na vývar bývá pečlivě střeženým tajemstvím každé restaurace. Tak to fakt miluji já. Pecka

 

 

Co jsme fakt nedali, nezkusili, nemáme odvahu:

Basaši - plátky koňského masa podávané za syrova jako sašimi se sójovou omáčkou, česnekem a zázvorem. Populární především na ostrově Kjúšú v prefektuře Kumamoto. Koně fakt nejím.

 Inago no cukudani - sarančata povařená v sójové omáčce s cukrem. Původ této pochoutky můžeme nalézt v horských prefekturách Nagano a Fukušima, kde patří k stálicím na pultech stánků pouličního občerstvení. To nedám, ani kdyby to bylo alá guláš

 Fugu sašimi - syrové maso ryby fugu nakrájené na velice tenké plátky, podávané s ponzu omáčkou. No moc mi to nevonělo.

 Fugu je ve světě známa jako ryba zabiják. Ve svých orgánech totiž produkuje velmi silný neurotoxin, který je přibližně 1200 krát silnější než kyanid. V Japonsku je její pojídání ovšem běžnou záležitostí. Kuchaři specializující se na přípravu této pochoutky prochází dvouletým výcvikem. Od roku 2000 zemřelo v Japonsku po požití této ryby podle statistik 23 lidí. Většina z nich však byli rybáři, kteří připravovali pokrm doma bez náležitých znalostí a zkušeností.

Tak takový borec fakt nejsem a to by mi asi ani jako pojistnou událost nevzali. Na to opravdu odvahu nemám.

 

Nejlepší byla večeře poslední večer. Jen tak jsme sešli pod hotel, díváme se kam a zaujala nás vystavená jídla. Jenže restauračka doslova a do písmene „pajza všech pajz“ . Ale já říkám jedli jsme v Africe, opili jsme se v Číně v Hutongu a je poslední večer. Jdeme. Byla to ta nejlepší volba. Byli tam jen místní, žádní turisti a jídlo bylo delikatestní, famózní, luxusní a úžasné. Tolik jídla, tolik chodů. A fakt za pakatel. U nás bych za takovou večeři dal tak 2500 kč, tady za cca 600. Ale fakt obřad. Za tři týdny, až sem přijedeme znovu, tak už vím , kam vezmu rodinu na večeři. Jdeme do té „pajzy“ s velkým P.

 Máte hlad, mrkněte se do Vaší lednice.

 

Jedeme do finále-cesta domů

 Někdy jsou komentáře na mým příspěvkům povzbudivé a potěší a jindy zaslouží možná trochu vysvětlení. Třeba, co jste to za cestovka, když jste nikdy v Japonsku nebyli a děláte tam zájezd?

Ano na poprvé, kdo nás nezná velmi správný dotaz. Ale je to jinak a právě proto i tato cesta. Ti kdo nás znají, vědí velmi dobře kolik úsilí a práce přípravě zájezdů věnujeme. S naší cestovní kanceláří se můžete podívat opravdu do více jak 12O zemí světa a kdo z vás tyto země navštívil, viděl, poznal?

Navštívit je jedna věc a poznat druhá. Proto každou novou destinaci poznáváme s Hankou osobně. Ale sami, bez cestovky, bez nápovědy. Chceme se v tom totiž nechat „vymáchat“ Ono je jednoduché jet na Fudži, když vám dám do ruky itinerář vlaků, ale zkuste si to sami naostro. A právě proto to děláme, at víme co může naše klienty potkat, jaké nesnáze, svízele či překvapení.

Takový zájezd se připravuje 2 až 3 roky, než je udělaný dobře a rozhodně a vždy využíváme znalostí a praxe místních lidí, organizací, průvodců, jejíž rady a především zkušenosti jsou k nezaplacení. Potkáváme na našich cestách cestovní kanceláře, které nikdy v destinaci nebyli, nemají zkušenosti a vyrazí s klienty do neznámých destinací. Ono to možná jednou projde, i podruhé, ale…

A právě to ale je pro nás důležité. Proto jsou naše zájezdy vždy cenově drahší. Je to jednoduché. Ona ta příprava stojí dost velké peníze a čas. Ale pak si myslím, že to stojí za to ve formě připravených výletů a především připravených a podávaných informací.

 Zprostředkovali jsme vám jen malinko nové destinace na našich plavbách, destinace Japonsko. Ano, popisoval jsem přesně co cítí, co vidím, co a jak prožívám. Ne, nechci, aby to bylo učesané, upravené, profesionální. Chci ať to prožíváte s námi, ať jste s námi na cestách, protože to je to co celý život milujeme a čím jsme posedlí. Poznávat, zažít, vidět a předávat to vám a zajistit Vám opravdu úplně jinou dovolenou…

Chcete víc než jen obyčejnou dovolenou v Japonsku?

 Pavel ČÍŽ

PLAVBA KOLEM JAPONSKA A JIŽNÍ KOREJE

LET DO JAPONSKA 

Vyrážíme do Japonska. Vůbec poprvé se skupinou 30 klientů. Čeká nás 14 dobrodružných dní. A jak už víte z minulých článků, je na co se těšit.

První část zájezdů s leteckou dopravou a delegátem, kterou Vám zas tak často nezprostředkováváme, je jejich úplný začátek spojený s odletem a letem do destinace. Tentokrát ale uděláme výjimku - onen 18 hodinový let přes půlku světa má totiž několik částí hodných sdílení.

Z Vídně jsme po nezbytných procedurách a prvním se známení skupiny vyrazili směr Dubaj a cestu jsme většinou prospali nebo prosledovali filmy na palubním tabletu. Ráno nás pak čekal nádherný východ slunce během přistání v Dubaji - ve 4 hodiny ranní našeho času

Dubaje jsme si ale tentokrát moc neužili. S ospalkami v očích jsme přešli na další spoj, tentokrát směr Tokio. Původně jsme mysleli, že poletíme stejně jako minule přes Indii, ale po pár desítkách minut nám došlo, že tentokrát to bude asi jinak...

Po hodině letu jsme se podle palubní mapy ocitli nad afgánským Kábulem (to je to místo, o které tak dlouho bojovali Američané s místními bojovníky).

Kolegové vedle nás nás donutili otevřít dosud zatažené okénko - na druhé straně totiž zahlédli zasněžené vrcholky hor.

Himaláje! Konkrétně pohoří Karákóram s K2, druhou nejvyšší horou světa a horou Nanga Parbat, známou výstupy československých horolezců. Byla to opravdu nádhera - posuďte sami.

Poté jsme letěli nad Čínou. Viděli jsme ohromné pouště a další vysoké zasněžené štíty provincie Sin-ťiang, které byly při pohledu z letadla jakoby pár kilometrů od sebe. Nad provincií Kan-su jsme provedli prudký obrat na sever, který jsme vyrovnali až u Mongolských hranic. Dosud se ve skupině bavíme, proč to tak bylo - jako nejpravděpodobnější se zdá, že se pilot chtěl vyhnout provozu nad Pekingem, nad kterým jsme měli podle mapy letět. Hned poté, co jsme čínské hlavní město přeletěli, jsme se totiž znovu prudce vrátili na původní dráhu.

Pak už nás čekal jen let nad Žlutým mořem a Jižní Koreou. Po obletu Soulu a přeletu podél hranic se Severní Koreou jsme se začali naklánět směrem na jih - Tokio už bylo blízko.

Po pár obletech jsme přistáli na letišti Haneda, kde si nás po nezbytné imigrační prohlídce vyzvedla naše místní průvodkyně Marie Kroupová, která v Japonsku žije už téměř 20 let. S ní jsme autobusem vyrazili do hotelu v centru, o kterém jsme si povídali už minule a o kterém si jistě ještě povíme. Pro dnešek ale končíme - my i vy už máte jistě dost. Teď už jen rychle nakoupit v 7-11, osprchovat a pokud možno spát - zítra nás čeká náročný první tokijský den.

PS: Víte co mě ještě velmi příjemně překvapilo? V nabídce filmů letecké společnosti bylo asi 15 filmů-ale našich ČESKÝCH filmů v ČEŠTINĚ. Fakt paráda. Takže Jirka Langmajer jel jako první a hned za ním druhý film s Terezkou Kostkovou- mimochodem moc mě pobavilo " Nikdy neříkej nikdy"

TOKYO

Inu Tokyo nebo Tokio. Někdo píše s tvrdý a někdo s měkkým i. Japonci všude TOKYO. Tečka. Ráno snídaně v hotelu a protože máte v hlavě asi sedmihodinový časový zmatek , tak preventivně vstáváte už asi ve 3 , zato odpoledne ve čtyři padáte na nos. Ale dá se to zvládnout. Naši průvodkyni Marii Kroupovou známe už ze včerejška a tak se na ni těšíme. Když jsem sháněl průvodce na Japonsko, zadal jsem dotaz a bylo mi odpovězeno, že Marie je ta nejlepší. A taky že je. Žije zde přes 20 let, poslouchat její japonštinu je famózní. Na průvodcích a delegátech velmi moc záleží. Vím to z vlastní praxe. Průvodce a delegát dělá 70% zájezdu. Marie má jedno úžasné kouzlo, které se zkrátka nenaučíte. Ona za ty roky doslova načichla Japonskem a vzala si z místních obyvatel to nejlepší. Tu nesmírnou pohodu, klid, nespěchání... To je opravdu dar, který Japonci mají a vy to cítíte na každém kroku. A já se s úžasem díval, jak si skvěle sedla se skupinou.

Povídáme si v autobuse o Japonsku, místních zvycích a také navštívených místech. Nebudu tu dělat návod pro cestovky jak to dělat, tak jen stručně viděli jsme to nejdůležitější z Tokya a stálo to za to. Náš celodenní výlet, který je u RIVIERA TOUR v ceně zájezdu vyvrcholil ve čtvrti  ŠIBUJA.     

Šibuja nejrušnější ze 23 čtvrtí Tokya , kde se nachází velké množství obchodních domů, sídel firem, ale také restaurací, barů, hudebních klubů, díky čemuž je Šibuja proslulá svým nočním životem. Je to také centrum módy, touto čtvrtí se promenuje mnoho mladých lidí v často až extravagantním oblečení. Ačkoli je Šibuja především zábavní a obchodní čtvrtí, najdeme zde i školy. Stejnojmenné nádraží, které je hlavním dopravním uzlem čtvrti, pokud ji budete hledat , vystupte na stanici metra Jamanote. 

Nás opravdu nejvíce zaujala křižovatka. Známá křižovatka Center Gai se nachází přímo před nádražím Šibuja a je údajně nejfrekventovanější křižovatkou na světě. Kromě čtyř standardních přechodů jsou zde ještě dva přechody diagonální, v daných intervalech je zastaven automobilový provoz ve všech směrech a masa chodců přechází najednou, často ignorujíc vyznačené přechody. 

Před hlavním východem z nádraží také stojí socha psa Hačikó, který mezi lety 1924–1935 den co den ve stejný čas čekal před nádražím na svého pána, i přes to, že ten zemřel již roku 1925. Získal si přezdívku „Věrný pes Hačikó“ a roku 1934 byla na jeho počest odhalena bronzová socha, která je dodnes využívána jako orientační bod a místo setkání především pro cizince: sochu psa Hačikó zná každý a tak se toto místo během víkendových odpolední stává nejvíce multikulturním bodem v Tokiu. No a vyfotit se s ním musíme pochopitelně i my.

Večer se vracíme na hotel, rychlá sprcha a jdeme na večeři. Skvělá ulice se restauracemi je cca 200 od hotelu , takže paráda. Potkáváme na ulici opět děvčata s cedulkou a cenou 1500 YPN  až 3000 YPN. Nejedná se však o sexuální pracovnici, jak by jste si na první pohled mysleli. Taky co by jste chtěli za 200 Kč. Tady v Japonsku mají speciální bary, kde unavení a vystresovaní pánové zaplatí vstupné, dají si drachší drink a společnice jej poslouchá, povídá s ním jak je to v práci těžké, jaký je jeho šéf...., jak je unavený... a společnice se usmívá, přitakává a je moc milá a laskavá.

Pokud by jste však chtěli zažít extrém, i to je v Japonsku možné. Dozvěděl jsem se, ale nevyzkoušel, že je teď je tu způsob, jak posunout návštěvu hospody do zcela nové dimenze. V deníku   Nikkan Gendai 4. srpna popisují  své zkušenosti z obchodu s názvem Bonyu Bar - tedy baru s mateřským mlékem, který se nachází v tokijské zábavní čtvrti  Kabukičo. Nemluvíme o sterilizovaných lahvích plných umělého mléka doplněných gumovými dudlíky, nýbrž o jedinečném zážitku. Po vstupu do podniku Kadžijamu dráždí pohled na trojici mladých žen nahoře bez, které stojí za pultem. „Všechny tři jsou kojící matky,“ dozvídá se.

Podle jídelního lístku baru Bonyu stojí šálek čerstvě vymačkaného mléka 2000 jenů. A pokud potřebujete přijmout výživu přímo od zdroje, stojí tento nápoj 5 000 jenů. Zdá se, že většině zákazníků obchodu je kolem třiceti a čtyřiceti let, ale zahlédne pána, kterému musí být nejméně šedesát. Doporučený vzorec vedoucího je začít výběrem od každého ze tří. První porci dodává osmadvacetiletá Yui, která si vezme z regálu panákovou sklenici, nakloní se a začne ji plnit výtažkem z mléka. Kajiyama ho zamyšleně ochutnává. Žádný zápach ani chuť, pokrčí rameny. Podnikám v gastronomii přes 30 let, ale toto opravdu nevymyslíš. Člověk se pořád učí. A tak s opět s hlavou plnou zážitků a informací padám do postele. Nic méně mám v hlavě zmatek a tak to trošku trvá, než usnu. 

TOKYO NALODĚNÍ A PLAVBA NA MOŘI

 

Ráno po snídani balíme a autobus nás veze do přístavu. Loučíme se průvodkyní Marií, která za náma dorazí do dalších destinacích později. Ještě u busu se dívám na předpověď počasí a vidím tam červený flek. Ukazuji Marii a její odpověď – to asi nechceme vidět, mě ujišťuje, že to nebude jen barvička v omalovánkách.

A tak se naloďujeme. Japonská preciznost nezná hranic. Do 15 minut od vystoupení z busu jsme na lodi. Tolik personálu v přístavu, všichni vědí, co mají dělat, jen nás posunují dál a dál a všechno šlape jako Japonské železnice. Paráda. Jsme na lodi, dáváme si první drik, vybalujeme kufry a tak, vždyť to znáte. Ještě video a fotky vyplutí, drink na hezký večer a návštěva divadla. No na první večer divadlo nic moc, ale to tak většinou je, že ty nejslabší představení dávají jako první.

V noci spím jako mimino. Otevřený balkonek a šumění moře. To opravdu miluji. Slyší, že venku začíná pršet. A pak mi to docvakne. Maruška říkala- „to asi nechceme vidět“ Déšť střídá vítr a ráno je tak hnusně, že by ani psa nevyhnal. No ještě že máme plavbu na moři. K jihozápadu Japonska se blíží tajfun, který na souostroví v příštích dnech přinese prudký déšť a vichr. Japonské železniční společnosti, které provozují rychlovlaky šinkansen, varovaly, že na mnoha místech ostrovů Honšú a Kjúšú mohou být od středy do neděle přerušeny spoje. Uff. Na houpání lodi je nejlepší si dát panáka, několik panáků….je tajfun- tak to je na láhev.

 Tajfun, který zatím nezpůsobil žádné škody, doprovází vichr o rychlosti 162 kilometrů za hodinu. Meteorologové varovali, aby se obyvatelé měli na pozoru před sesuvy půdy, záplavami v nízko položených oblastech. My zdárně proplouváme, venku se fakt žení všichni čerti a tak to raději prosíme. Po únavných dnech je to skvělá volba. A večer už je líp. Vítr opadává a déšť slábne. Tak snad bude zítra na Hokkaidó hezké počasí.

 

 

 

HOKKAIDÓ  -  MURORAN

 

 

Každý Japonec ví, že nejkrásnější sopky jsou na ostrově Hokkaidó a nejbarevnější kvetoucí pole přímo pod nimi.

My však kotvíme v přístavu Muronan. Muroran je malebný přístav na jihu Hokkaidó, vás okouzlí drsnou krásou a průmyslovou historií. Obklopený útesy a vodami Tichého oceánu, nabízí jedinečnou směs přírodních krás a industriálního dědictví. Hned na úvod mě ráno překvapil zápach síry, který byl tedy znatelný a most, před kterým se otáčela naše MSC BELLISSIMA. Historie Muroranu je příběhem proměny malé rybářské vesnice v důležité průmyslové centrum. Původně osídlen domorodými Ainy, Muroran začal růst v polovině 19. století s příchodem japonských osadníků. Klíčovým momentem v rozvoji města bylo otevření železniční tratě v roce 1892, které spojilo Muroran s vnitrozemím Hokkaidó a umožnilo rychlý rozvoj přístavu. Mimochodem starou parní lokomotivu tu mají u starého železničního nádraží do dnes. Na území města je dokonce pět železničních stanic. Hlavní tratí je železniční trať Ošamambe – Iwamizawa vedoucí v tomto úseku zhruba podél pobřeží subprefektury Ibari.

Nás však zaujme hned jako první naše průvodkyně. Již jsme psal, že výlet nebo zájezd dělá průvodkyně a tady to platilo na 100%. Malinka Japonečka byla doslova „k sežrání“ Její energie, úsměv, radost ze života a především neskutečná ochota – to byl doslova uragán na naše naštvané a věčně utahané obličeje. 

„Today is really a beautiful day“ přitom my čekali kdy začne pršet. Pro ni to byl krásný den, který můžeme společně prožít. Ta holka nás během pár hodin nakazila úsměvem a dobrým srdcem.

Nejsevernější ostrov Hokkaidó se od jiných částí Japonska docela liší. První věc, která vás může překvapit, je, že uvidíte dost neobdělané půdy a „divočiny“ i v nížině. Protože většinu Japonska tvoří hory, veškerá nížina je zastavěná nebo využita na rýžová políčka. To ovšem na ostrově Hokkaidó neplatí. Hory tu nejsou tak vysoké a strmé a ostrov je málo zalidněný, a tak připomíná spíše sibiřskou nebo finskou krajinu. A jak průvodkyně říká, mají tu lesů o rozloze celé Kalifornie.

Hokkaidó se odlišuje i klimatem – přestože do Japonska se jezdí hlavně na jaře a na podzim, protože v létě je tam příliš velké horko a v zimě sychravo, na Hokkaidu jsou v létě teploty příjemné, kolem 25 stupňů. My však čekali kdy sprchne a zima byla jako na motorce. Přitom v Tokiu kolem 30 stupňů. No mazec.

Jedeme do lázní a poslouchám výklad průvodkyně a obdivuji Dominika, jak to zvládne překládat tak rychle do češtiny. Ona totiž mluví anglicky, ale s pravým Japonským dialektem. A to je mazec, to musíš slyšet. Jsme v lázních a už vím odkud se ráno vzala ta síra. Ostrov je vulkanický  a je to taková činná sopka, která si tu v klídku blafá. Tak doufám, že se nevzbudí a nezačne řádit. Prý je tu zemětřesení na denním pořádku. A tak nakukujeme do starých vulkánů, čicháme síru, až je nám s blbě a „zfetovaní“ se vracíme do busu. Jede se na nindže. Cože?

Nindža byl ve feudálním Japonsku jedinec speciálně vycvičený pro špionážní účely. První zprávy o nindžích se objevují od 6. století, tedy v období vlády císařovny Suiko a konec období nindžů je spojován se začátkem období Edo, kdy Japonsku vládla rodina Tokugawa. My se jedeme podívat na jejich bojové umění.

Nindžové byli mistry v umění dříve zvaném šinobidžucu - vkrádat se. Toto umění v sobě zahrnovalo jak různé druhy boje, techniky nenápadného pohybování se v krajině, tak třeba různá řemesla, zpěv či tanec. A takové je i divadelní představení, kde nás velmi příjemně překvapila uvaděčka, opět velmi milá, příjemná a legrační. Já ty Japonky začínám milovat.

Dáváme si přestávku a čeká nás další divadlo- tentokrát tu máme gejši. Když říkám divadlo, tak fakt divadlo. Protože tak stupidní a jednoduchý děj zkrátka nevymyslíš. Ale jak říkal jeden z našich klientů: „To bylo tak stupidní a slabé, až to bylo geniálně krásné a fakt jsem se pobavil“  V jednoduchosti je síla. No jasně , musíme dát fotečku a jede se na obídek.

A teď to přišlo. Jestli do teď byl výlet nic moc, vše je napraveno, vše je skvělé. Protože oběd byl zkrátka geniální.

Polívečka miso. Základem miso polévky je vývar dashi. Nejběžněji se připravuje z mořských řas a uzených sušených ryb, ve vegetariánské verzi jen z mořských řas. Na 1 l vody je potřeba 30 g mořské řasy kombu. Dashi se dá připravit dvěma způsoby – jako běžný vývar nebo zastudena jako výluh. Pokud ochutnáte napoprvé, udělá blééé. Musíte si trošku dochutit a pak je to super.

Hovězí plátky s rýží. Inu když jsme na na Hokkaidó, kdy by čekal dýni, asi by se nedočkal. My jsme si hovězí sami vařili každý sám ve varných miskách a každý si dochutil, jak chtěl. Byla to paráda.

 

Po obědě ještě fotku u majáku. Pouštěli tak hitovku místního folkloru a všichni jsme se shodli, že je to mistr Karel Gott a zpívá vánoční koledy. Fakt hlas stejný, nápěv stejný, tónina stejná. Jen sníh tady chybí. Vlastně nechybí, protože průvodkyně nás na konci výletu zve, že si máme přijet zalyžovat. Místní jsou opravdu moc pohostinní a pohostinnost místních rjokanů a onsenů je známa v širokém okolí.

Hlavní součástí japonské kultury a cestovatelského zážitku je ubytování v tradičních hotýlkách nazývaných rjokany, jejichž součástí je často i onsen, tedy termální lázně, které jsme navštívili. Pokojíky jsou minimalisticky zařízené jen slaměnými matracemi. Chodí se zde bosky a na pokoji máte k dispozici čaj a místní pochoutky. Často je součástí ubytování i termální koupel a polopenze, při níž můžete ochutnat tradiční jídla a okusit něco z japonské pohostinnosti. Ovšem samozřejmě jsou k dispozici i klasické hotely všech kategorií, v nich se můžete ubytovat podle evropského standardu.

Japonci jsou k hostům nesmírně slušní, a pokud se s nimi potkáte třeba v restauraci a umíte trošičku japonsky, klidně vás pozvou na jídlo nebo pití a chtějí vám ukázat jejich kulturu. Bohužel však přes všechnu snahu komunikovat s turisty mají problémy s angličtinou – většinou se neučí a když ano, pak se ve své vrozené skromnosti mluvit bojí. A hlavně odkývou vám všechno. Takže i Dominik se už raději na všechno dotazuje dvakrát- tedy dvěma otázkami na stejnou věc.

Průvodkyně nás straší místními medvědy, protože jsme v oblasti s největší populací medvědů v Japonsku, a přestože nejsou extra nebezpeční, před několika stovkami medvědů je třeba mít se na pozoru. Pokud se tady vydáte na trek do přírody, je nutné absolvovat školení a vědět, co při setkání s medvědem dělat. Dokonce i když jdete na kratší procházku po turistické značce, například v oblasti Pěti jezer, se může stát, že bude cesta zavřená kvůli výskytu medvěda.

Vracíme se na loď. Je celkem zima a tak se těšíme do teplíčka. Tak ahoj zítra , jdeme na véču, do divadla, na drink a ták. Vždyť to na plavbách znáte, né?

 

 naši delegáti Dominik a Pavel Čížovi z plavby lodi #MSCBellissima kolem Japonska a Jižní Koreje. Všechny fotky z plavby její skupiny najdete kliknutím na hashtag #RivieraBellissima111

Zítra se můžete těšit na nalodění na MSC BELLISIMA a na informace o tom, jak to vypadá na lodi plné turistů nejen z Japonska.

SPECIÁLNÍ AKČNÍ NABÍDKA PLAVBY

Chcete zažít úplně jinou dovolenou? Chcete poznat novou kulturu, zvyky, tradice, gastronomii. Máme pro Vás speciální promo akci, která bude platná pouze pro 20 rezervací nebo do 15.10.2024

Využijte této mimořádné nabídky právě teď. Standartní prodejní cena zájezdu je od  119.990 Kč

Program zájezdu a on-line objednávka-klikněte zde

Chcete více informací - volejte PO-PA 571 424 588 

 

Naše plavby s RIVIERA TOUR jsou opravdu výjimečné. Proč jsou výjimečné a jaký je rozdíl od konkurence?

CENA - paradoxně vždy vyšší

Nejsme tak bohatí, abychom si mohli kupovat levné věci. Tak to říkal už pan Baťa. Když srovnáte ceny s konkurencí, budou naše ceny vždy vyšší. Když však srovnáte rozsah poskytovaných služeb, ušetříte. A to celkem hodně. Našim cílem není vytvořit zájezd za co nejnižší cenu, našim cílem je vytvořit kvalitní zájezd a kvalitní služby. Chceme, aby jste po návratu z dovolené řekli- bylo to sice drahší, ale vůbec toho nelituji.  

V čem je rozdíl ceny

DELEGÁTI

Především ve službách. Na všech exotických plavbách máme vždy dva delegáty. U RIVIERA TOUR však delegáty nenajímáme, ale jsou to zaměstnanci cestovní kanceláře. A tak se Vám přihodí, stejně jako v tomto případě, že pojedete na plavbu třeba přímo s majiteli cestovní kanceláře. Dva delegáti, je pocit jistoty a bezpečí pro Vás.

VÝLETY V DESTINACÍCH V ČEŠTINĚ

V destinacích Vás nenecháme na holičkách. Neumíte žádný jazyk? Máte problémy s orientací. Nevadí. Naši delegáti nesedí v destinacích na lodích, ale věnují se právě Vám. Máme připraveny speciální výlety, které jsou dle programu v ceně zájezdu ( tom konkurence většinou nemá). Pokud jsou destinace, kde uznáme, že je vhodný výlet MSC CRUISES, tak vám tento výlet nabídneme v předprodeji a tento výlet budete mít tlumočený do českého jazyka. A to je opravdu skvělá služba. Některé destinace navštěvujeme s asistencí delegáta a opět v českém jazyce. Nemáte se čeho obávat.

PROFESIONÁLNÍ MÍSTNÍ PRŮVODCI

využíváme dost často služeb místních průvodců, z převážné většiny žijící v dané zemi nebo destinaci s mnoholetou praxí. A tak je tomu i u Japonska. Naše průvodky Marie Kroupová je opravdu pokladem při poznávání krás, kouzel, tradic a života v Japonsku

VŽDY NĚCO NA VÍC

Myslíme si, že život je třeba si pořádně užít. A tak se snažíme Vám dát z každé destinace co možná nejvíce. Proto všechny zájezdy na exotické plavby máme s dvou denním pobytem v exotické destinaci. Myslíme si, že když už vážíte tak dlouhou cestu a tolik financí za Vaši dovolenou, tak by tomu měla odpovídat i hodnota zájezdu a poskytovaných služeb  

Proč právě s RIVIERA TOUR

v první řadě to jsou zkušenosti. Ze současných cestovních kanceláří specializující se na plavby jsme nejstarší cestovní kanceláří a největším prodejce plaveb MSC CRUISES v ČESKÉ REPUBLICE. Známe všechny destinace osobně, všechny lodě, služby místa jsme si osobně vyzkoušeli a můžeme vám tak poskytnou velmi dobrý servis poskytovaných služeb nejen na lodi , ale i v destinacích.

Těšíme se na Vás

 

 

SAKATA

 

Pokud si někdo myslí, že plavby jsou nudné, tak ať si to s námi vyzkouší. Každý den je tak plný a intenzivní, že nestíháme opravdu téměř nic. A tak dnešní procházka v Sakatě, která byla na pohodu opravdu přišla v hod. Bylo to velmi příjemné jen tak se procházet, nic neřešit, povídat si a sem tam si udělat fotku.

 

 

Sakata je japonské město nacházející se v prefektuře Jamagata na ostrově Honšú v Japonsku. Město má okolo 102 tisíc obyvatel a rozlohu okolo 603 km². Historické přístavní město Sakata bylo kdysi významným přístavním městem, které v období Edo před stovkami let sloužilo domácímu obchodu se zbytkem Japonska. V této době byla Sakata domovem nejbohatší rodiny celého Japonska a ulice v centru Sakaty byly lemovány kupeckými domy a rušnou zábavní čtvrtí pro mnoho obchodníků a vládních úředníků, kteří zde podnikali.

No to bylo dříve.

 

Pozůstatky této dávné éry prosperity jsou dodnes k vidění v mnoha historických muzeích a památkách po celém městě. V Sakatě se také dodnes vyrábí jedna z nejlepších rýží a saké v celém Japonsku, které si můžete vychutnat v celém městě. Sakata je přístavní město, které prosperovalo díky své ideální poloze v místě, kde se mohutná řeka Mogami vlévá do oceánu. To umožnilo obsluhovat říční lodě, které přivážely rýži a světlici (květy používané k barvení různých výrobků na červeno) z vnitrozemí Jamagaty a také různé produkty z oblasti Šonai. Od konce 16. století lemovaly řeku Mogami lodě, které nakládaly náklad na lodě Japan Heritage Kitamaebune. Tyto lodě obsluhovaly velká japonská města včetně nového hlavního města Edo (dnešní Tokio) a jeho obrovské potřeby rýže, která obohacovala celou tuto část Japonska.

 

Naše procházka parkem nám jen jemně dala nakouknout do tajů japonské zahradní architektury, vyfotili jsme se před obchodní lodí, navštívili místní chrámy, ztratili jsme se v čajovně ( tomu by jste neuvěřili) mrkli do obchodu s panenkami a někteří z nás mrkli i na trhy.

 

To, co se mi asi nejvíce líbilo ze Sakaty byl zájem místních lidí, kteří se včetně samotného starosty města přišli rozloučit s naší lodí MSC BELLISSIMA.

 

 Tady v Sakatě se totiž koná festival tradičního vystoupení Maiko a hudební vystoupení ve spolupráci s Muzeem umění Homma. Měli jsme tam přímo z naší lodi možnost zažít vysokou japonskou kulturu v srdci města Sakata.

Šamisen, šakuhači, koto- přímo z balkonu lodi jsme si poslechli si tyto nádherné japonské nástroje na soukromém večerním představení. Kromě toho jsme viděli sakatské maiko hrající na šamisen a talentované instrumentalisty na šakuhači a koto. Ale nejvíce mě zaujaly malé děti. Jejich radost z tance byla neskutečně milá. Některé zvuky a nápěvy písní mám v hlavě ještě dnes, přesto, že jsme jim vůbec, ale vůbec nerozuměl.

 Tak ahoj zítra.

  

 

KAZANAWA

 

Dnešní ráno začalo velmi příjemně. Naše průvodkyně v Japonsku Marie vůbec poprvé viděla kotvit tak velkou zaoceánskou loď. Bylo velmi příjemné sledovat její nadšení. Tak už začal její koncert. Koncert znalostí a vědomostí. Jsme v Kazanawa a necháme se překvapit, čím nás město překvapí. Je tom moderní město které bylo založeno 1. dubna 1889. Kanazawa bylo jedním z mála velkých japonských měst, které bylo ušetřeno paličských náletů amerického letectva během druhé světové války. Díky tomu se v Kanazawě uchovalo mnoho architektonických památek. Bylo to i proto, že zde bylo mnoho amerických zajatců. Projíždíme městem a to ještě nevíme, že nás čeká doslova zázrak.

 

 

Zahrada Kenroku-en je nejslavnější pamětihodností v Kanazawě. Původně byla založena jako vnější zahrada Kanazawského hradu. Pro veřejnost byla otevřena v roce 1875. Je považována za jednu ze „Tří nejkrásnějších zahrad Japonska“. U zahrady Kenroku-en leží Kanazawský hrad- ten je však proti zahradám „nic moc“. Původní hrad byl sice zcela zničen požárem v roce 1881, ale v roce 2001 byl znovu postaven tradičními metodami do podoby z roku 1809.

Japonské zahrady to je opravdu skvost zahradní architektury. Kořeny úprav, dnes považovaných za tradiční, sahají od animistických náboženství. Pro tyto japonské zahrady ale byly určující čínské a korejské vlivy z období Nara (710–794) a Heian (794–1185). Po dlouhé době napodobování si ale japonská zahradní architektura rozvinula mírně odchylnou estetiku ovlivněnou příchodem zenového buddhismu. Ačkoliv mají čínské a japonské zahradní úpravy zcela zjevnou podobnost v použití prvků, jsou zde rozdíly ve způsobu použití. Celý proces formování japonských zahrad se pak nejvíce odráží ve vývoji zahradní architektury procházkových zahrad.

 

Klasické japonské zahrady vznikly a byly tvarovány na základě náboženských vlivů. Vytváření zahrad v Japonsku má starou historii ovlivněnou šintoismem, buddhismem a taoistickou filozofií. V Japonsku byla dlouhodobě zahrada otázkou prestiže více, než kdekoliv na světě. Zbohatlík v Japonsku si až do dvacátého století nepořizoval, na rozdíl od Evropanů, automobily a obrovské domy s množstvím sluhů, ale zvětšoval a zlepšoval svou zahradu, nebo získával novou. Japonské zahrady jsou považovány za krásné po všechny čtyři roční období. Zima je pro Japonce v japonské zahradě stejně krásná jako jaro nebo léto. Zkrátka pokud se po zahradě procházíte, tak co fotka, to plakát nebo obrázek do katalogu. Fakt ráj na duši.

 

Tak na doporučení průvodkyně si dáváme zlatou zmrzlinu a fičíme na oběd na rybí tržnici. Je libo kraba, úhoře, sledě či lososa. Je to jen a jen na Vás.

 

No a pak už nás čeká povídání o Kimonu. Zavítáme totiž do „továrny“ na kimona. Továrny? Vše se dělá ručně a víte, že takové pravé kimono se vyrábí více než rok a půl a stojí tolik jako luxusní sportovní vůz? Pravé kimono v Japonsku zas tak každý nemá a dědí se z generace na generaci. Jeho výroba je velmi složitá, precizní a náročná.  Původně slovo kimono označovalo všechny typy oblečení, ale později se začalo používat pro zvláštní typ tradičního plně dlouhého roucha. Originální a přesný název by měl být wafuku.

 

Kimona jsou rovně střižená roucha tvaru T sahající po kotníky, s límcem a širokými, dlouhými rukávy. Kimona se vážou kolem těla, vždy levou stranou přes pravou- nesmíte to obrátit, protože  naopak se to nosí je na pohřbu. Kimona jsou  upevněná širokým pásem nazývaným obi, který je obvykle vázán vzadu. Kimona se většinou nosí s tradiční obuví dřeváky geta nebo sandály zóri a „ponožkami“ s odděleným palcem takzvanými – tabi.

 

Japonci si pravé kimono oblékají při zvláštních a formálních příležitostech (svatbách, pohřbech, promocích…). Oblečení do kimona a navázání trvá cca 45 minut. Kimona jsou vyráběna z jednoho kusu látky zvaného tan. Jednotlivé kusy jsou přibližně 36 cm široké a 11,5 metru dlouhé (dostatečně pro kimono pro dospělého) a kimono se šije z celého kusu látky. Hotové kimono sestává ze čtyř hlavních pruhů látky: dva kryjí tělo a dva tvoří rukávy a další menší pruhy tvoří úzký přední díl a límec.

 

Tradiční kimona jsou ručně šitá a i látky jsou často ručně tkané a dekorované. Různé techniky jako barvení júzen se používají pro aplikaci zdobení a vzorů na základní látce. Opakující se vzory, které pokrývají velkou plochu kimona jsou tradičně zhotovovány technikou júzen a šablonou. Během let probíhaly různé změny v barvách, látkách, stylech i v doplňcích jako je obi. Kimona a obi jsou tradičně vyráběna z hedvábí, hedvábného brokátu, hedvábného krepu čirimen a saténových tkanin rinzu.

 Kimona jsou ženská a pánská a několik druhů. Hodně moderních Japonek se bez pomoci při oblékání kimona neobejde. Tradiční ženské kimono se skládá z dvanácti a více jednotlivých částí, které se nosí, kombinují a upevňují předepsaným způsobem a asistence licencovaného oblékače může být potřeba. Většinou se objednávají pro zvláštní příležitosti. Oblékači kimona pracují také v kadeřnických salónech a jezdí i k zákazníkům domů. Tak to nevymyslíš. Vlastní oblékač?

 

O kimonech by se tu dala napsat knížka. Naše průvodkyně je studnice japonských vědomostí a protože musíme být v šest na lodi, dnešní povídání končí. Večeři v restauraci dnes nestíháme. Jde se na rychlovku do bufáče a padáme únavou do postele. Chcete mi říct, že na plavbách s RIVIERA TOUR je nuda?

 

 

 

BUSAN - PUSAN- JIŽNÍ KOREA

 

 Busan či Pusan, asi obojí je správě, v současné době však BUSAN je počtem obyvatel přesahujícím 3,6 milionu je druhé největší město v Koreji. Město je důležitým dopravním uzlem v lodní přepravě, nachází se zde velký šestý největším kontejnerovým přístavem na světě. Pusan je známý hlavně v oblasti kulturního a společenského života. Každoročně zde probíhá mezinárodní filmový festival.Oblast kolem města Pusan se během korejské války stala posledním útočištěm jihokorejské armády a odehrála se zde bitva o Pusanský perimetr, ve které se severokorejská vojska podařilo odrazit a zatlačit zpět na sever.

 

Jako Jižní Korea mě dostala. Asi to co jsem čekal v Tokiu jsem našel tady. Mraky mrakodrapů tyčící se až k nebi , čtyř až pěti proudé dálnice v centru města… To vše na první pohled vytváří neskutečnou atmosféru velkoměsta.

 

Město je sevřeno horami, hlubokými údolími a rozeklanými útesy, které vytvářejí mimořádně atraktivní fotogenické prostředí. Mrakodrapy šplhající po úbočích kopců střídají malé barevné domky starších čtvrtí i rozsáhlé kusy zalesněného pobřeží protkané desítkami turistických stezek. Jako řidič busu tasy opravdu musíte být machr. Zdejší kopce, to je fakt masakr a když jsme sjížděli z parkoviště, sám jsem uznal, že bych to busem asi zkrátka nedal nebo bych se ….. Je to fakt masakr, náklony, stoupání, pravoúhlé zatáčky ve příkrém stoupání…. Smekám před Vámi pánové řidiči.

 

V ostrém kontrastu moderních mrakodrapů na Vás návštěva Gamcheonu zapůsobí, jako by jste spadli z jahody.

Čtvrť Gamcheon musíte pokud chcte objevovat netradiční místa minout. Jedná se v podstatě o zdejší umělecké centrum. Najít zde lze velké množství různých galerií a ateliérů. Sochy a obrazy jsou v této čtvrti běžně vystaveny i venku, kde se jimi může pokochat úplně každý.  Celá čtvrť vypadá tak trochu jako jedno velké umělecké dílo. Gamcheon je totiž primárně tvořen pestrobarevnými budovami, které v kombinaci s okolní horskou krajinou tvoří nezaměnitelnou podívanou. Vždy to tak ale nebylo. Původně byl Gamcheon čtvrtí pro nejchudší vrstvy Pusanu. V podstatě se jednalo o trochu lepší slumy. Situace se začala měnit k lepšímu až ke konci minulého tisíciletí, kdy místní městská rada nařídila, aby se čtvrť začala revitalizovat. Díky tomuto rozhodnutí jde dnes o jedno z nejatraktivnějších míst, které lze v současném Pusanu navštívit.

 

 

 

Chrám Haedong Yonggungsa- Buddhistický chrám Haedong Yonggungsa přitahuje pozornost návštěvníků pro svoji unikátní polohu. Nachází se přímo na skalnatém pobřeží moře a je tak jedním z mála korejských chrámů, který nestojí v horách. Haedong Yonggungsa patří mezi hlavní turistické památky v Pusanu. Inu bylo to vidět. Jako tolik turistů na m2 jsem neviděl ani nepamatuju. Fotilo se opravdu velmi těžko, doslova hlava na hlavě. Takže místo duchovna mi to připadalo jako obrovský legoland, kde máte problém se protlačit k busu na parkoviště.

Haedong Yonggungsa byl vybudován v roce 1376 za vlády dynastie Goryeo. Během japonské invaze v 16. století byl kompletně zničen a znovu rekonstruován v roce 1930.

Chrám má dvě hlavní menší budovy stojící na skalnatých výběžcích pobřeží. Zahrady chrámu pak zdobí desítky soch zvířat a chybět samozřejmě nesmí ani zlatá socha sedícího a smějícího se Buddhy. Nejvíce turistů sem míří během konce března a dubna, kdy v chrámových zahradách kvetou třešně. Tak to musí být opravdu masakr.

 

Po cestě jsme omrkli z busu pláž Haeundae, která pláž patří mezi ty nejznámější a zároveň nejkrásnější v Jižní Koreji. Haeundae je tvořena převážně pískem, a proto je vhodná jak pro lenošení u vody, tak i pro sporty typu plážový volejbal. Návštěvníci mají samozřejmě i možnost zapojit se do různých vodních aktivit. Ve zdejších půjčovnách je možné si pronajmout vodní skútr či surfovací prkno. Kdo má zájem, může se zde věnovat i paraglidingu. V těsné blízkosti pláže se nachází také široká plejáda různých obchodů, kaváren či restaurací. V létě se na místní promenádě konají i různé akce typu koncerty či ohňostroje.

 

Koho příliš nebaví umění a nemá moc v lásce ani vyhřívání se na pláži, možná ocení možnost navštívit horu Geumjeongsan, která je také nedílnou součástí města Pusan. Vrchol hory má 801 metrů, což se nezdá mnoho, ale kdo se chce dostat až do nejvyššího bodu, bude si i tak muset pořádně máknout. No tak tam mě nedostanou a tak se raději vracíme na naši MSC BELLISSIMA

 

Město Pusan je sevřeno horami, hlubokými údolími a rozeklanými útesy, které vytvářejí mimořádně atraktivní fotogenické prostředí. Mrakodrapy šplhající po úbočích kopců střídají malé barevné domky starších čtvrtí i rozsáhlé kusy zalesněného pobřeží protkané desítkami turistických stezek. I když Pusan možná na mapě světa nepatří mezi nejnavštěvovanější turistické destinace, my město hodnotíme jako jedno z nejzajímavějších a nejdynamičtějších na světě. Pusan je s necelými 4 miliony obyvatel druhé největší jihokorejské město. Leží na pobřeží Japonského moře a místní kontejnerový přístav je co do objemu přepraveného zboží 7. největší na světě.

 

YATSUSCHIRO

 

 připravujememe

 

KOCHI

 

Tak dnes kotvíme v Kochi. která je jednou ze 47 prefektur Japonska. Nachází se na jižním pobřeží ostrova Šikoku. Hlavním městem je Kóči. Je to největší prefektura na Šikoku, ale zároveň má i nejmenší počet obyvatel. Na začátku trošku té organizace, protože dočkat se autobusu by bylo na delší dobu, tak volíme privátní dopravu do centra a ta se vyplatí. Už jsme celkem unavení, protože náš program je hodně náročný. Náročný jak na organizaci, tak i pro klienty samotné. Ale je co vidět, je co poznávat.

A tak se rozdělujeme, protože někoho doslova polknou místní obchody a tržiště a někdo hledá i historii. Ja byl v té druhé skupině a byla to i tak trochu výzva.   

 

Místní hrad Kóči-džó je jednou z hlavních turistických atrakcí. Když jsem pod něj přišel a podíval se na kopec, který musím vyšlápnout, řekl jsem si , že můžu nafotit i hezké fotky z podhradí. Jenže Anička s Dominike, že to přece dám, že to není až tak moc ….No a přece se nenechám zahanbit. Jdu, co jdu, fučím do kopce, jak parní lokomotiva až na kopec Otakajama, který se zase nachází v centru planiny Kočí, nejúrodnější oblasti bývalé provincie Tosa na ostrově Šikoku. V letech 1601 až 1871 bylo centrem domény Tosa, které vládl klan tozama Jamauči za šógunátu Tokugawa. Od roku 1959 je hradní areál chráněn jako národní historické místo, v roce 2014 byla chráněná oblast rozšířena.

 

Když už to vyfuním, dostanu nádhernou odměnu. Užasný západ slunce nad Koči, který nasvěcuje celý hrad neskutečnými barvami. V Japonsku se velmi rychle stmívá a tak je mi jasné, že musím rychle na věž, abych něco viděl. Japonci o své památky pečují, takže vyzout boty a až do 5 patra věže pěkně v ponožkách. To by u nás být nemohlo, úředníci z hygienických stanic by to rozhodně nerozdýchali. Všude okolo slyším ruštinu, vrací se mládí a doba základky a střední školy a tak jim velmi dobře rozumím. Ruských turistů jsou spousty, co spousty, doslova mraky.

 

Tak jsem na věži, pár hezkých fotek a procházka večerním Koči až červenému mostu je velmi příjemná a pohodlná. Povídáme, díváme se, fotíme.

 

A proč je tu ten most? Je to prý místo legendárního milostného příběhu.  Na mostě Harimaya se odehrává legendární milostný příběh mezi mnichem a místní ženou, který byl zvěčněn v textu místní lidové písně zvané yosakoi-bushi. Podle legendy byl mladý mnich jménem Džunšin spatřen, jak v obchodě poblíž mostu Harimaja kupuje sponu do vlasů kanzaši pro svou milou Oumu, dceru obchodníka. To byl začátek konce hvězdných milenců, protože v té době měli mniši zakázáno navazovat vztahy nebo se ženit. Za trest byl Džunšin vyhoštěn a Ouma poslána daleko, aby se už nikdy nesetkali.

V posledních letech se oblast kolem mostu změnila v příjemný park pro procházky, v němž se nachází malý uměle vytvořený potok, který připomíná řeku, jež kdysi protékala pod mostem Harimaya. Na druhé straně ulice ohlašují každou hodinu propracované hodiny s mechanickými figurkami, které jako by tančily za zvuku zvonkohry. V několika obchodech poblíž se prodávají spony do vlasů kanzashi a sladkosti ve tvaru vlasové ozdoby jako připomínka této legendy z Kočí.

 Tak mrkneme na ten Japosnký orloj a mizíme zpět na loď. Už je čas večeře. Čau zítra.

   

OSAKA

 

Začínáme jak jinak v Japonsku než historií. Naše dnešní poznávání s RIVIERA TOUR začíná na Ósackém hdadě. , který byl postaven v roce 1585, na místě bývalého chrámu Hongandži a stavitelem byl Hidejoši Tojotomi, jeden z nejmocnějších mužů této éry japonských dějin.

Hrad byl postaven v době, kdy již Hidejoši uzmul maximum moci a výstavními stavbami ji chtěl prezentovat. Ósacký hrad k nim patřil, ve své době šlo o největší stavbu Japonska.

 

 Za Hidejošova života nebyl dobyt, ale po jeho smrti ho klan Tojotomi neudržel a v roce 1615 byl dobyt vojsky šógunátu Tokugawa a vypálen. Klan Tojotomi byl zničen, jeho členové spáchali rituální sebevraždu přímo na hradě. Japonsko následně získalo skutečně pevnou centralizovanou vládu. Památnou bitvu o Ósaku dnes připomíná v hradním areálu muzeum. Pokud však chcete fotku z věže, věřte, že propotíte tričko. Ono 7 pater není 7 pater, ale každé patro má mezipatro, takže musíte vyšlapat takový malý panelák. Jo už toho máte dost, už se vám nechce, ale za váma je snad tisícovka turistů a tak nezdržujete a jdete., šlapete, lezete…

 

A když jste konečně na věži , utíráte pot a říkáte si já blb, že jsem se nechal přemluvit, najednou se myšlenky zastaví a pozorujete tu krásu a nádheru kolem sebe, krásné parky, obrovský stadion, budovu Japonské televize, vlastně Ósaku. Hezké, móc hezké.

 

Po prohlídce jedeme busem na vyhlídku. Průvodkyně Maruška nám povídá pikantnosti o Japoncích. Ví toho dost, žije tu přes 20 let a tak je opravdu co poslouchat a my pozorujeme místní architekturu. Je to úplně jiná architektura. Budovy jako krabice na krabici, šestiproudé dálnice tři nad sebou v centru města, nebo třeba dálnice procházející budovou. To vše tady najdete.

 

  Ósaka byla v minulosti hlavním obchodním městem Japonska a i dnes je jedním z nejdůležitějších průmyslových center a přístavů v Japonsku. Je srdcem souměstí Ósaka-Kóbe-Kjóto,  které má neuvěřitelných 18 milionů obyvatel.

 Starý název pro Ósaku zněl Naniwa , tedy rychlé vlny. Naniwě se obecně říkalo „kuchyně říše“  a i dnes se ósacká jídla považují za chuťově nejlepší. A vaří tedy tady fakt moc dobře.

 

Užíváme si vyhlídku z neskutečně vysokého mrakodrapu, zajdeme si na velmi chutný oběd, na nákupy a do finále Ósackého akvária Kaiyukan. V roce 1988, s cílem přestavby oblasti Ósackého zálivu, měly být postaveny Kaiyukan a Tempozan Marketplace po úspěšných příbězích akvárií a komerčních zařízení v zámoří. Akvárium bylo širokou veřejností pojmenováno „Osaka Aquarium Kaiyukan“ a otevřeno v roce 1990. Počet návštěvníků dosáhl 1 milionu za 40 dní od otevření a 2 miliony za 101 dní, Konečný počet Návštěvníci během roku dosáhli 5,6 milionu, čímž překonali tehdejší národní rekord Tokyo Sea Life Park a byl nejrychlejším rekordem v Japonsku. Viděl jsem nespočet takových prezentací, ale toto mě doslova dostalo. Perfektní kompozice, skvěle vymyšleno a především vše neskutečné čisté. Co fotka, to perla.

Tak je opět večer, vracíme se zpátky na Loď opět plní zážitků.

 

A to je Japonsko. Že je na plavbách nuda. Tak tak to zkuste s RIVIERA TOUR. A garantujeme Vám, že po návratu budete potřebovat volno na odpočinek. Plavby s RIVIERA TOUR jsou velmi aktivní a opravdu je co poznávat, je co vidět a nouze o zážitky zcela jistě není. Tak nás už čeká vylodění v Tokyu a let domů. Údajně tam u nás máte něco kolem nuly, tak to bude pěkný mazec, naše aklimatizace. Mějte se hezky a zase příště někdy u další s nových destinací.