Cristobal

Cristóbal je přístav na Atlantském straně Panamského průplavu . Nachází se na západním okraji města Manzanillo ostrova a je součástí panamské města a provincii Colón . Cristóbal Colón je španělský překlad pro Kryštofa Kolumba , janovského cestovatele,po kterém tato místa byly jmenovány. 

Starý Cristobal se skládá z přístavu Cristobal ,kam byla původně postavena železnice a to již v roce 1850,kdy se vyhloubila bažina o rozloze 2,5 km2 a začal se zde budovat přístav pro cestující. V roce 1880 se vybudoval přístav Colon,měl jen několik ulic,zatím co okolo byly jen samé bažiny.Tyo místa se nazývaly Christophe Colombe-ve španělštině Cristobal Colon.
V roce 1904 došlo k vyhlášení nezávislosti Kolumbie a její sídlo bylo aktéž v Cristobal.USA koupily od Francouzů pozemky okolí průplavu „na věčné časy“ Začlo tak období ery PANAMSKÉHO PRŮPLAVU. 

Cristóbal je nyní součástí města Colón, ačkoli to je také název okresu, který zahrnuješ na straně Atlantiku části bývalého Panama Canal Zone . Moderní Cristóbal, stejně jako většina města Colón, je sužovan problémy zvýšené kriminality; nicméně, architektura a hodně z toho, co bylo kdysi známé jako paroplavební Row (oblasti kolem Roosevelt Avenue, Terminal ulice a Columbus Avenue)již není zachována. Ostatní památky, jako je Hotel Washington, Christ Church by the Sea a Kostel Panny Marie  Zázračnéjsou skvostye Cristobal a jsou velmi dobře zachovány 

Panamský průplav

Historie
Američané zdaleka nebyli první, kdo se vážně zajímal o zkrácení cesty mezi dvěma oceány. Španělský král Karel V. už v roce 1534 nařídil svým poddaným v Latinské Americe, aby provedli první topografická měření. Protože projekt byl v tehdejší době neuskutečnitelný, Španělé zprůchodnili jinou stezku, takzvanou Křížovou cestu . Vedla pralesem přes Panamskou šíji, byla vydlážděna oblázky a ubírala se po ní koňská spřežení a muly naložené tunami peruánského zlata. To se pak na březích Atlantiku nakládalo na lodě směřující do Španělska.

Francouzské období 
Inženýr Ferdinad Lesseps, kterému se podařilo vybudovat Suezský průplav, a zástupci Světové společnosti mezioceánského průplavu připluli do Panamy v roce 1881. Doprovázeli je zeměměřiči, zakreslovači map, námezdní dělníci a lodě naložené bagry, sbíječkami, lokomotivami, dynamitem, mapami, nivelizačními přístroji, kompasy a barometry. Desetitisíce dělníků z 97 zemí světa přivedl do Panamy příslib slušných platů. Byli mezi nimi hlavně chudí obyvatelé antilských ostrovů, Indiáni ze středoamerických zemí, ale i Španělé, Řekové, Italové, Irové nebo Číňané. Do Panamy utíkali před zákonem i zločinci a dobrodružství tam hledali bohémové a světoběžníci z Evropy. Málokdo však vydržel pracovní a klimatické podmínky, které byly velmi těžké. Moskyti, jedovatí hadi, zápaly plic, nemoc beri-beri (avitaminóza B 1) , sluneční úpaly i náhodné výbuchy nitroglycerinu vykonaly své. Během osmiletého působení Francouzů (1881 až 1889) pracovalo na stavbě průplavu asi 45 000 mužů. Dvacet tisíc jich zemřelo. Po měsíčním pobytu v Panamě utekl na ostrov Martinik i francouzský impresionistický malíř Paul Gauguin. Trasa průplavu mezi zátokami u hlavního města Panamy a městem Colón přetíná kontinentální pohoří se sedmnácti různými formacemi skalního podloží, šesti geologickými zlomy a pěti skalními skupinami sopečného původu. Francouzská společnost v roce 1889 zbankrotovala. Spojené státy tehdy za 40 milionů dolarů zakoupily zbývající francouzský majetek a stroje.

Stát ve státě 
Stavbu průplavu dokončili Američané v letech 1901 až 1914. Inaugurační plavba parníku Ancón se konala 15. srpna 1914, ale obchodním lodím byl Panamský průplav otevřen až v roce 1920. Na obou březích průplavu byla instalována moderní americká vojenská zařízení a základny, kolem nichž vznikl zcela nezávislý stát ve státě. Na 30 000 amerických vojáků včetně jejich rodinných příslušníků bylo podřízeno vlastním zákonům. Stavěly se pro ně pohodlné byty, golfové kluby, bazény, obchody, pošty, školy, kina, divadla, kaple, restaurace i kavárny. Dějiny dvacátého století potvrdily politickou a vojenskou důležitost tohoto legendárního díla. Za druhé světové války bylo odtud expedováno do Evropy 70 000 amerických vojáků a americké letectvo zahajovalo své operace ze sedmasedmdesáti letištních ploch v průplavu. Náročným výcvikem na atlantském břehu průplavu procházely i americké speciální vojenské jednotky známé pod názvem "zelené barety".

Návrat Panamě 
V roce 1977 americký prezident James Carter a panamský generál Omar Torrijos podepsali dohodu, která stanovila 31. prosinec 1999 jako den předání Panamského průplavu Panamě. Rok 2000 tak přinesl konec téměř stoleté americké vojenské přítomnosti v Panamě a uzavřel další kapitolu historie tohoto stavitelského zázraku.
Budoucnost průplavu 
Panama se na převzetí průplavu dlouho připravovala. Dnes tvoří personál průplavu na 7500 operátorů, z více než devadesáti procent panamské národnosti. Průplav je otevřen čtyřiadvacet hodin denně všech 365 dní v roce. Během své existence byl uzavřen pouze jednou, a to na sedm měsíců po masivním sesuvu půdy v roce 1915 na úseku zvaném Culebra. Na atlantské straně průplavu leží nejdůležitější bezcelní zóna západního světa Zona Libre de Colón , která dosahuje ročního obratu 12 miliard dolarů. Bývalé americké vojenské základny se změní na Město vzdělání pro 20 000 studentů, k němuž chce Panama přilákat pozornost evropských výzkumných ústavů. Výcviková škola "zelených baretů" se má změnit ve Školu hoteliérství a turistiky .

Obchodní centrum 
Panama zůstane i v budoucnu důležitým mezinárodním finančním a obchodním centrem. Dnes tam operují 104 zahraniční banky a asi tucet tuzemských. Z oblasti průplavu chce Panama vytvořit jakousi obdobu Singapuru. Osmdesát procent hrubého národního produktu Panamy přináší finanční sektor a průplav, jehož příjmy za služby dosahují přibližně 470 milionů dolarů ročně. Plánuje se rozsáhlá modernizace průplavu. To, co bylo kdysi technickým zázrakem, je dnes zastaralé. Průjezd průplavem trvá příliš dlouho, lodě musejí čekat, než na ně přijde řada, a proto tuto vodní cestu používají jen společnosti přepravující trvanlivější zboží. V příštích čtyřech letech má být investována miliarda dolarů na rozšíření průplavu v úseku Culebra, na modernizaci zdymadel a nákup moderních strojů a remorkérů. Během letošního roku se má přepravní kapacita průplavu zvýšit o dvacet procent. Společnost Hutchinson Port Holdings se sídlem v Hongkongu bude spravovat přístavy Balboa a Cristobal na obou stranách průplavu. Do jejich renovace investuje 130 milionů dolarů. Tchajwanská společnost Evergreen už staví za 100 milionů dolarů nový přístav na atlantské straně a investovala dalších 120 milionů dolarů do výstavby přístavu určeného pouze pro kontejnerovou přepravu. Panama plánuje rovněž výstavbu nových zdymadel, která otevřou průplav moderním tankerům. Chtěla by zvýšit poplatky za průjezd lodí (dosud se řídí výtlakem lodí). Dohoda se Spojenými státy však obsahuje kromě ustanovení o možné americké vojenské intervenci v případě ohrožení bezpečnosti USA nebo fungování průplavu i dodatek o tom, že jakékoli změny tarifu budou provedeny jen se souhlasem obou stran. Hlavní klientelu průplavu představují americké lodě, které dopravují Panamským průplavem kontejnery obilí, nafty a dalších komodit z východního pobřeží země do oblasti Asie. Washington proto bude se zdražením poplatků těžko souhlasit. Panama chce rozvíjet i turistiku, zatím opomíjenou. Ročně by mělo průplavem proplout na 250 velkých zábavních a výletních lodí s 200 000 turistů.

Zajímavosti
• Od otevření v roce 1914 proplulo průplavem asi 819 000 lodí.
• Ročně nyní proplouvá průplavem 13000 až 14000 lodí.
• Každý rok se průplavem převeze 190 milionů tun nákladu.
• Poplatky za proplutí představují ročně 470 milionů dolarů.
• Pokud lodě nemusejí čekat, trvá cesta průplavem osm až deset hodin.
• Skutečná doba se však kvůli čekání prodlužuje průměrně na čtyřiadvacet hodin.
• Součástí je i umělé Gatunské jezero (výška hladiny 26 m n.m.)
• Denní kapacita 48 lodí

Gatunské jezero 
Španělsky Lago Gatún, přehradní nádrž v Panamě na řece Chagres v oblasti Panamské šíje. Jezero je součástí Panamského průplavu. Má rozlohu 430 čtverečních kilometrů, hráz dlouhou tři kilometry, pětatřicet metrů vysokou a 800 metrů širokou. S Atlantským oceánem (do přístavu Cristobal) je jezero spojeno kanálem, který má tři plavební komory a je dlouhý jedenáct kilometrů. S Tichým oceánem (přístav Balboa) je spojuje patnáct kilometrů dlouhý kanál rovněž se třemi plavebními komorami.Délka průplavu je necelých dvaaosmdesát kilometrů, přesně 81,6 kilometru. Šířka od 150 do 305 metrů a průměrná hloubka dosahuje třinácti metrů. Průplav má šest plavebních komor a jeho součástí je i umělé Gatunské jezero. Ještě dnes tři dvojitá zdymadla Panamského průplavu udivují geniální jednoduchostí. Lodivod navede loď k prvním vratům zdymadla, odkud je mechanicky vlečena do první ze tří plavebních komor. Vrata se hermeticky uzavřou. Trysky vhánějí otevřenými otvory ve zdech do komory vodu. Přísun vody se uzavře v okamžiku, kdy loď dosáhne úrovně druhé komory. Potom se otevřou druhá vrata a operace se opakuje i ve třetí - poslední plavební komoře zdymadla. Lodě se zvedají nebo sestupují o dvacet šest metrů, až se dostanou na úroveň hladiny Tichého nebo Atlantského oceánu.

Zajímavé údaje 
V Panamském průplavu bylo v době jeho vzniku všechno nevídaných rozměrů. Vybagrovaná zemina by prý stačila na stavbu Velké čínské zdi a ještě na dalších 1600 kilometrů. Plavební komory jsou vycementované jámy o délce 304 metry a hloubce třináct metrů. Jsou uzavřené vraty z ocelových plátů, které váží 700 tun. Halogenové lampy o 1000 wattech, umístěné na více než třicetimetrových stožárech, umožňují orientaci i v noci. Gigantická ocelová vrata zdymadel se nikdy nemusela vyměňovat; 1500 sériových elektrických motorů uvádí v činnost trysky a stěžejové závěsy vrat. Stavba železniční tratě, která v roce 1855 poprvé přeťala Panamskou šíji, si vyžádala na šest tisíc životů. Úplavice, cholera, neštovice a tropické nemoci nemilosrdně kosily dělníky, kteří mačetami prosekávali cestu železnici. Byla to doba, kdy lodě bostonské ledařské společnosti vyplouvaly se sedmi sty tunami ledu na palubě ze Spojených států, obepluly africký Hornův mys a směřovaly k Panamě. Nová železniční trať napříč Panamskou šíjí znamenala v dopravě historický předěl. Před inženýry však stálo ještě větší dobrodružství, dokonce větší, než byla stavba Suezského průplavu. Vybudování vodní cesty, která by umožnila plavbu lodí o šířce až dvaatřicet metrů a zkrátila by dosavadní trasu mezi New Yorkem a San Franciskem (20 917 kilometrů) o více než polovinu - 11 272 kilometry. Na stavbě průplavu pracovalo 45000 mužů.

Diplomacie 
Spojené státy vždy považovaly vodní cestu, která vedla srdcem Panamy a spojovala dva oceány, za velmi důležitou. Rozhodly se všemi způsoby usilovat o nezávislost země, která tehdy byla kolumbijskou provincií. Dosáhly toho v roce 1903. Washington přitom získal od nové Panamské republiky smlouvu na veškerá práva ke stavbě a pozdější kontrole průplavu i k pronájmu území na obou březích na vzdálenost osm kilometrů do vnitrozemí. Výstavba průplavu stála téměř 400 milionů dolarů.